Míval jsem je rád. Všechny, o nichž bude dneska řeč. Včera bezmezný obdiv, dneska bolení břicha, třeštící hlava a křeč. Ševci nedržící se svého kopyta, ale s o to větší vervou chrochtající u společného a ovčany neustále dosypávaného koryta…
Jako regionální novinář jedněch v Evropě z nejstarších listů, jsem ještě poměrně nedávno hltal texty Martina Komárka a obdivoval lehkost jeho psaní. Jako občan v propoceném tričku fandil jsem co týden investigativnímu žurnalistovi Radku Johnovi v černobíle kostkované košili. Jako divák, prožíval jsem se Slávkem Jandákem či Martinem Stropnickým jejich přibývající role. Sám sebe se teď ptám, co se stalo vole? A vůbec, kde jsou ty zlaté časy, kdy jsme spolu s celým národem pod hrdou trikolórou fandili u obrazovek Katce Neumanové v lyžařské stopě?
ANO, bude líp! „Ale já nikdy neřekl kdy,“ upřesnil pro mnohé spasitel a strážce státní kasy pan Andrej, kterého v poslední době skloňuji – já platím, ty Babiš, on platí, my platíme, vy platíte... Ale jinak v poho. Mezi námi dvěma je pouze jediný rozdíl. Já když si jdu koupit Mladou frontu, on si k ní může koupit třeba ještě Lidové noviny. A když už jsme u sedmé velmoci, podle některých médií jeho holding v loňském roce vykázal větší zisky…
Ale zpět k meritu věci. Sorry, ale blogové texty Martina Komárka čerpající ze studnice moudrosti poslaneckých lavic se už dávno nedají číst. Budiž bývalý ministr kultury Sláva Jandák se párkrát blýskl v nové roli u zaplivaného mikrofonu sněmovny, ale na plátně býval lepší. A jestliže Rudolf Hrušínský udělal pro vytouženou postavu Švejka vše, Slávek se ani moc snažit nemusel…
Při vší úctě k novému ministru obrany, hraje to možná stejně dobře jako toho posledního kriminalistu, ale herec ve všech aspektech prostě nikdy nemůže zcela správně pochopit veškerou problematiku tohoto rezortu, natož o ní rozhodovat. Každý přece máme svůj strop. Nicky tomu možná nerozumí, ale třeba právě proto se do toho nehrnou.
Nechci tady vynášet ukvapené nebo dokonce nespravedlivé soudy, na to máme jiné odborníky-specialisty, kterým se plat doplácí i zpětně, a tak si dovolím jenom malý apel na soudnost. Ta bývá bohužel dost často opomíjena. Snad proto, že se skutečně nikdy nemůže měřit s rozumem. Ten jediný je totiž mezi lidi rozdělen spravedlivě. Opravdu každý si myslí, že ho má dost…
Dnes jsem se na iDnes dozvěděl, že Martin Stropnický dával za rady naší elitní exreprezentantce téměř 50.000,-Kč měsíčně! Té božské Katce, co se neštítila zaštítit liberecké MS v lyžování. Známý propadák dodnes není vypořádán a zřejmě ani nikdy nebude! Zato jako vždy nikdo nepochybil, jen spoustě lidí zůstaly oči pro pláč. Ale koho tohle (krom nich!) zajímá. Slušnému člověku holt prý nic neprojde jen tak.
Asi do toho moc nevidím, a tak raději paní Neumanové ani moc nezávidím. Jen si prostě nedokážu představit, že herci na ministerstvu obrany radí lyžařka. A už vůbec nechápu, co to ve světle zpackaného MS mohlo být za moudra, když za ně inkasovala měsíčně prachy, za které mnohdy i osm dní v týdnu musí bojovat o přežití hned celá armáda prodavaček v „hitlermarketech“ minimálně půl roku?
A to se raději zdržím komentáře k tomu, že v povinně zveřejněném seznamu odměn odb(p)orných poradců nejsou u některých z nich uvedena jejich jména, ale pouze čísla! No řekněte, není to TOP SECRET přece jen poněkud absurdní?
