Po úvodních zápasech Ligy mistrů ovládla český fotbal euforie a nikdo nepochyboval, že minimálně jeden z našich zástupců půjde dál. Sparta remizovala v Moskvě 2:2 a Plzeň dokonce vyhrála na izraelské půdě 2:1! Jenže...
...kulatej nesmysl občas neposlouchá, a když se k tomu přidá ještě česká předposranost a profesorský přístup našich fotbalistů, o sudích nemluvě, na pořádný průšvih je zaděláno raz-dva. Jak prohlásil sparťanský kouč Zdeněk Ščasný, naivní by bylo si myslet, že proti takovému soupeři jako je CSKA Moskva, bude Sparta hrát celých 90 minut na 100 % a vyvaruje se všech chyb.
To je sice fakt, ale takové školácké chyby lze očekávat spíše v pralesní lize než na této úrovni, a hlavně se z nich musím pro příští zápasy poučit! Jeho svěřenci mohli ze stadionu Chimki přivést ještě lepší výsledek, ale to by si třeba takový Vácha nesměl hrát na mistra světa. A jestliže hrdinou tohoto utkání byl gólman Bičík, který chytil penaltu, tak i on se zejména druhým gólem i s obranou podepsal pod pražskou katastrofu.
Po skvělém začátku nikdo ani v koutku duše nemohl tušit, jak to všechno dopadne. Jenže Matějovský se evidentně nedokázal poučit z moskevských hrubek a nabídl soupeři laciné snížení. I když šlo o jeden z klíčových okamžiků, vyloučení mu rozhodně nelze vyčítat. Do souboje o míč vlétli s Hernandezem stejně a soupeře sestřelil pouze míčem na podrážce své kopačky, aniž by se jí jeho nohy dotknul! Bohužel sudí divadlo „poškozeného“ zbaštil i s navijákem a ten mohl po krátkém ošetření vběhnout jako srna zpět na hrací plochu….
V porovnání s penaltou proti Plzni byl faul na Lafatu více než evidentní a nebylo o čem diskutovat, ale ital v červeném pouze rozpažil, takže místo 3:2 to záhy bylo 2:3…!? Jenže místo toho, aby Sparta vrhla vše do útoku a v šestnáctce CSKA se snažil vyhrávat souboje, všichni kombinovali na půlce s Váchou, a ten jak si již všimnul fotbalový expert Milan Luhový, hraje všechny míče zásadně alibisticky do strany nebo dozadu…
Sečteno a podtrženo, chápu rozčarování Sparťanů, ale měli všechny trumfy ve svých rukách, ať už jde o dobrý výsledek zvenku či brzké vedení po dvou chybách kapitána Akinfejeva doma. Ruští vojáci se už na domácím hřišti obávali o výsledek a uchylovali se k nesportovnímu zdržování, které tento velkoklub určitě nemá zapotřebí. Smůla při Lafatově tyči, přísné vyloučení a neodpískaná penalta, to už je fotbalová klasika, za kterou své selhání však nikdo upřímný prostě neschová.
A k překvapivému vyřazení Plzně? Z mého pohledu se o to nejvíc přičinil jindy opěvovaný Matúš Kozáčik, a to už v prvním utkání. Už i dorostenečtí brankáři vědí, že když vyběhnou, tak už se nesmí zastavit. Ale vyběhnout mimo střelecký úhel, zastavit se a pak se ještě otočit zády ke střelci, to už je zkrat jako prase! I tady platí totéž, co o Spartě. V kolektivním sportu se o vítězství musí poprat minimálně 10 hráčů, a ne pouze Hubník…
Vyjádření kouče Koubka, že do duelu šli s taktikou aktivní hry dopředu, která Plzeň vždycky zdobila, mi zvlášť po prvním odchozeném poločase nejde moc do hlavy. Ale jak se mezi námi čutálisty říká, asi jsem byl na jiném fotbale. Avšak i v tom stejně jako jinde platí, že štěstí přeje odvážným a musí se mu jít naproti. Vím, že po bitvě je každej chytrej, ale dokráčet v Lize mistrů k postupu prostě nejde!
