Hadamczikova sázka na důchodce nevyšla!

Byť bytostný fotbalista, jako většina národa jsem si nenechal ujít čtvrtfinálový zápas s USA. Po závěrečné siréně já s otevřenou pusou koukal jako PUK, ženská jako HUSA. Hlavně, že jediný kdo zůstal v klidu byl hlavní trenér reprezentace Alois Hadamczik.

Jako sportovec vím, že svět se po jednom nepovedeném utkání nezboří, zvlášť když soupeř je nad vaše síly. Bohužel, trocha sebereflexe, a to hlavně u několika klíčových postav blamáže by neškodila. Při vší úctě k ikonám našeho hokeje, v Soči se všichni na vlastní voči mohli přesvědčit, že slavné jméno v soubojích s dravým mládím prostě nestačí. Když se k tomu přidá absence české šikovnosti, všem chybí jiskra v oku, jeho partu nevede Timur a jediný kdo řve GÓÓÓL tak dlouho a s takovým nadšením je Záruba, může český fanoušek na Nagano z fleku zapomenout.

Nebudu zde rozebírat oprávněnost jednotlivých nominací toho či onoho hráče, ale to, že náš celek byl historicky poprvé věkovým průměrem nad hranicí 30 let, je především věcí realizačního týmu, tudíž A.H. A ostatních. Strojní zámečník a údržbář v NHKG začal s hokejem v pozdním dorosteneckém věku a jeho nejvyšší soutěží co kdy hrál byla 1. Národní liga v dresu Tatry Kopřivnice. OK, bude-li mít lodivod mužstva opravdové charisma a dokáže z něj jakýmkoliv způsobem dostat výkon na hranici lidských možností, nemusí mít k tomu ani příslušnou licenci.

Jako hlavní kouč národního týmu, kterého se ještě v nedávné minulosti bál nejeden favorit, si jen 1x sáhnul na stříbrnou medaili a 3x na bronz. Teď nedosáhl ani na ty brambory. I mě je blbý, že se všude okamžitě objevila anketa, zda má „bronzový“ Alois u repre pokračovat či nikoliv. Nevím, na kolik NE se to vyšplhalo, ale z mého pohledu je to lidsky nízké. Co mi však vadí, je jeho stanovisko: „Teď není doba, abych uvažoval o rezignaci. Nejprve provedeme rozbor a pak budeme dělat nějaké závěry…“ Nevím, jak sportovní veřejnost, ale já už tuhle jeho větu slyšel minimálně 2 ne-li 3x a hned se mi vybavil jeden z mých oblíbených aforismů: „Boj s průměrností začal. Jak jinak – průměrně!“

Já ten rozbor vezmu velmi krátce, protože jeden z mých kolegů (tuším, že p. Tittl!?) to i přes své mládí udělal tak fundovaně, že bych se pod to podepsal klidně i já. Takže nasazení mladého gólmana-nováčka do úvodního duelu beru. Ten kluk kovářskej měl smůlu a prostě mu to tam přes veškerou snahu padalo, což se u hokejových gólmanů stává celkem běžně. Střídající Alexander Salák působil mnohem jistěji, ale jejich protějšek v bráně Tre kronor ji dokázal od pohromy uchránit líp, stejně jako i švýcarský mladíček Hyller. Taky tuhle fotbalovou prohru 0:1 dokážu skousnout. Zápas s bratry Slováky nás stejně jako v minulosti duely s rudými bratry dokázal všechny nejen nažhavit, ale také pěkně vystresovat. Snadné vedení nás ukolébalo a najednou z toho byl pěknej nervák. Díry v naší obraně a góly z úctyhodné dálky se nedaly přehlédnout a měly být dostatečným varováním před mačem s Američany. 

Další moment, jenž mě nadzvedl a začal chrlit endorfiny, byly výkony našich komentátorů a všech těch hokejových odborníků okolo, kteří náhle objevili Ameriku: „Skvělá hra našich, vysoké procento využitých přesilovek, dobrý taktický výkon a zvládnutý závěr derby poslal Slováky domů a nám dal slušné vyhlídky na Ameriku,“ loučili se jedním dechem se spokojenými diváky u obrazovek. A jestliže fotbalový míč zval vrbu na trávu, oni si s pukem mohli zajít na whisky s ledem…

Nemá smysl spekulovat, zda měl do klece ve čtvrtfinále nastoupit Salák, jemuž komentátoři nemohli přijít na jméno. Jisté je, že „jejich“ ONDŘEJ Pavelec pustil hned v úvodu gól, za který by se styděl i notně ovíněný hrdina slavného videa z přeboru továren. Krom druhého gólu, kdy opět zcela selhali obránci ve vlajkových dresech, dostal ještě další dvě branky zpoza brankové čáry!!! Smutné je, když po zápase pak taková STAR prohlásí, že amíci byli k poražení, nemluvě raději o tom, že jeho jméno užívali při dobrých zákrocích Saláka muži s mikrofony několikrát i dlouho poté, co již dávno seděl na střídačce…!

Promiňte mi páni reprezentanti, ale pohled na bezmocný výraz trenéra, který už v myšlenkách zřejmě dělal sestavu na nadcházející MS a jeho svěřenci kroužící po ledě jako mátohy, sotvakoho z národa postavil na nohy. A vrcholem bylo sdělení spolukomentátora divákům, že naši nepropadli letargii a zápas se vztyčenou hlavou dobojovali až do konce. Sorry, já v hale Šajba sice na rozdíl od režiséra Koháka nebyl, a tak jsem měl asi mylný pocit, že naši hokejisté a jejich head coach to po pátém gólu zabalili už 13 minut před koncem. No nic, sláva vítězům, čest tomu, že jsme do Soči poslali ještě další sportovce.