Dneska stoupá KDECO. Hladiny řek, ceny potravin a ošacení, životní úroveň, sebevědomí, náklady na provoz, hořčice mi do nosu, venkovní teplota a NěKDE (bohužel jen NĚKOMU!) dokonce prý i platy... Stoupání dělíme na pozvolná, normál a strmá. Společné mají pouze to, že pro všechna vždy platí přímá úměra. Z některého máme opravdovou radost, jiné nám přináší spíše starost.
Stoupá počet trestných činů a rozvodů, BEZ naděje na zlepšení. Množí se sebevraždy a přibývá civilizačních chorob. Zde naštěstí od prvního příkladu stoupá procento vyléčení či alespoň výrazného zlepšení zdravotního stavu. Zkrátka, ŽIVOT není vždycky jenom krásný, ale i tak stojí za to jej žít.
Nepatříme-li PRÁVĚ mezi VYVOLENÉ, mračíme se na sebe, závidíme si navzájem a kolikrát vlastně ani není CO nebo PROČ. Ale takoví už jsme my – pidilidi už od pradávna. Trápí nás celá řada nikdy nevyřčených či naopak nezodpovězených otázek a už z principu jsme tak nějak věčně nespokojeni. Chtěli jsme do Evropy, ale ne s konzervami a stanem. Chtěli jsme demokracii, ale zatím to většina z nás hodnotí spíš jako pořádný PRůSER.
Že bychom málo pracovali? Málo se snažíme? Nemáme kolem sebe ty správné lidi? Nebo KDE sakra je ten zakopanej foxteriér? Vždyť se všichni honíme jako psi za svým ocasem a věčně nemáme čas. S dětmi už si dávno nehrajeme, a jsme rádi, když je večer zaženeme do jejich pelechů. Jinak samo, že uděláme VšE co jim na očích vidíme, ale to jen proto, aby po nás NEDEJBOŽE něco nechtěly a nebrzdily nás tak v honbě za diamanty – kariérou – mocí – hmotnými i nehmotnými statky – vzdušnými zámky atp... (nehodící se škrtněte!)
Někdy je mi z toho smutno, ale nebojte se, nebudu kázat. Ani já totiž nemám zameteno. V dnešní době se totiž hranice dětství a dospělosti k sobě blíží takovým tempem, že si až příliš často ani nevšimneme, že naše děti už jimi dávno přestaly být. A to je TO, oč tu vlastně běží.
Propásnout právě tenhle okamžik je docela trapas. Někdo TO (ostatně jako všechno) přejde jen mávnutím ruky, jiný si to jako VžDY a všechno sám před sebou omluví. No a těm ostatním, v kterých ještě kousek citu někde ve skrytu duše zbyl, možná přece jenom stoupnou slzy do očí.
Dneska stoupá kdeco. Serpentiny, Jumbo Jet, ON, ONA a jemu... Každý se s tím pere po svém nebo jak se dá. Také v tom jsme přece všichni jedinenční. Ostatně třeba jako naše otisky. Já na to můžu jen jedinou radu dát: "Je-li ti člověče, vždy když se zastavíš ve svém životním letu skutečně smutno – začni se smát...!"
