Magnetické pole Merkuru

Pravověrné kreacionisty by o chybách v jejich myšlení nepřesvědčil ani pánbů. Raději na chvíli nahlédněme do kreacionistické kuchyně, kde se jejich "pravdy" a "důkazy" připravují. Co takhle magnetické pole planety Merkur?

Nebudeme zde prvoplánově vyvracet kreacionistické fantasmagorie, to už udělali mnozí před námi dostatečně důkladně, zkusme se spíše podívat, jak kreacionistická propaganda vzniká a na mechanismy jejího působení. Články pojednávající o údajném mládí planety Merkur (sluneční soustavy) nechť jsou zde spíše příkladem kreacionistického myšlení, ne hlavním předmětem diskuse. Více studujme metody a cíle kreacionistických apologetů než abychom otrocky jednu po druhé a pořád dokola vyvraceli nepravdy a logické chyby v jejich argumentaci.

Slábnoucí magnetické pole Merkuru dobře zapadá do kreačního modeluKůra Merkuru je zmagnetizovanáMerkur – další důkazy o jeho mládí

Za základ vezměme článek Briana Thomase Slábnoucí magnetické pole Merkuru dobře zapadá do kreačního modelu, publikovaný na stránkách kreacionismus.cz v říjnu 2011.

Počátky manipulace

Planety včetně Země vytvářejí magnetická pole, která je obklopují. Z pozorování vyplývá, že podobně jako je tomu u Země, i magnetické pole planety Merkur se rychle rozpadá, a sonda Messenger vyslaná NASA to opět počátkem letošního roku potvrdila.

Z pozorování vyplývá, že se magnetické pole Země a pravděpodobně i magnetické pole Merkuru mění. Magnetické pole planet je komplexní jev, který ovlivňuje řada faktorů. Jsou to především elektrické proudy generované v jejich nitru, u kamenných planet permanentní magnetizace povrchových hornin a z vnějších faktorů také proud nabitých částic ze Slunce (sluneční vítr). Magnetické pole planet nemá jednoduchý dipólový charakter a pokud sílu magnetického pole planety popisujeme pomocí magnetického dipólového momentu, jedná se vždy o přiblížení.

Například magnetické pole Slunce se ve víceméně pravidelném cyklu "rozpadá" každých 11 let. Během "rozpadu" se magnetické pole stává chaotičtějším a ztrácí svůj dipólový charakter. Objevují se sluneční skvrny s různou polaritou magnetického pole, ty se starou polaritou postupně mizí a jsou nahrazovány skvrnami nového cyklu. Následně se obnoví dominantní dipólový charakter pole, přičemž oproti předchozímu období se vymění jižní a severní magnetický pól.

Nepravidelný cyklus přepólování magnetického pole s periodou v řádu desítek tisíc let je prokázán i u planety Země. Magnetické pole Země je v pohybu, mění se. Není sebemenší vědecký důvod předpokládat, že v případě Merkuru tomu musí být jinak.

Brian Thomas hned úvodem čtenáři podsouvá, že magnetické pole Merkuru není jev komplexní, ale naopak jev jednoduchý, rozpad a nic než rozpad. Dle téže "logiky" si představme, že mezi červencem a listopadem poklesla průměrná denní teplota o 7 stupňů. Jakou teplotu můžeme očekávat o příštích prázdninách?

Jsou-li planety sluneční soustavy staré mnoho miliard let, pročpak zmíněná magnetická pole stále ještě existují?

Zde Brian Thomas již bezostyšně vychází z pochybného předpokladu o trvalém rozpadu magnetického pole planet a klade sugestivní řečnickou otázku. Méně informovaný čtenář snadno nabude dojmu, že magnetické pole rozpadající se miliardy let je něco od základu divného, a lehce přehlédne, že podivný je především předpoklad, že magnetické pole se muselo obdobným způsobem chovat vždy v minulosti.

Měříme magnetické pole Merkuru

V letech 1974 a 1975 měřila sonda Mariner 10 palubním magnetometrem intenzitu Merkurova magnetického pole a data zaslala na Zemi. Astronomové, kteří je tenkrát analyzovali, zjistili, že průměrná intenzita pole činí 4.8 x 10^22 gaussů na cm3, což "je asi 1% intenzity pole Země".

Žádnému českému kreacionistovi nevadí, že intenzita magnetického pole a magnetický dipólový moment, o kterém píše anglická verze, jsou dvě zcela rozdílné veličiny? Ani že překladatel gauss (krát) cm3 bezmyšlenkovitě interpretoval jako gauss na cm3? Hráli jste si jako děti někdy na tichou poštu? Říkali jste tomu věda?

Kreacionista Pavel Kábrt, který údajně již padesát let usilovně studuje a sám sebe proto nazývá hledačem pravdy, podobné chyby rozpoznat neumí. Ani se o to nepokouší, protože takové marginality nepovažuje za důležité. Důležitý je vždy až ideologický happyend, například že Merkur nemůže být starší než pár tisíciletí. A když se výsledek Kábrtovi líbí, neshledává důvod jej dále zkoumat.

Sonda Mariner 10 proletěla kolem Merkuru celkem třikrát poměrně vysokou rychlostí, nikdy se nedostala na jeho oběžnou dráhu. Magnetometr na její palubě měřil intenzitu magnetického pole a z údajů zaslaných na Zemi se vědci na základě různých modelů pokoušeli stanovit základní charakteristiky magnetického pole, především magnetický dipólový moment.

Brian Thomas uvádí magnetický dipólový moment Merkuru v době průletu sondy Mariner 4,8 x 10^22 gauss cm3, přičemž tento údaj čerpá z článku The magnetic field of Mercury. Jak je u kreacionistů dobrým zvykem, Brian Thomas zcela pomíjí jiné podstatné informace, které citovaný článek zdůrazňuje. Kdyby je totiž uvedl, argumentace o mládí planety Merkur by se rozsypala. V abstraktu citovaného článku se totiž dočteme, že se hodnota magnetického dipólového momentu Merkuru určená pomocí různých modelů pohybovala v rozmezí 2,4–5,1 x 10^22 gauss cm3 a ani hodnota 4,8 x 10^22 gauss cm3, která se autorům článku zdála nejpřijatelnější, tudíž neoplývá vysokou přesností.

Chvilka alchymie

Některým možná připadá, že jsem se dosud hrabal v podružnostech a překlepech, nyní se však prezentuje pravá kreacionistická "věda".

O deset let později zveřejnil kreační fyzik Russell Humphreys model magnetického pole založený na údajích v Bibli. Usoudil, že Zemi i ostatní planety tvořila na počátku voda, jak stojí psáno v Genesis 1 a 2. Petrově 3:5. Propočítal, jak intenzivní byla magnetická pole v okamžiku stvoření, na základě hmotnosti molekul vody ekvivalentní hmotě každé z planet.

První dva verše bible nám sdělují: "Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch." Z druhého listu apoštola Petra máme: "Těm, kdo toto tvrdí, zůstává utajeno, že dávná nebesa i země byly vyvolány slovem Božím z vody a před vodou chráněny."

Už se asi nedozvíme, jak to apoštol Petr vlastně myslel, každopádně víme, jak Petrova slova interpretuje kreacionistický "fyzik" Russel Humphreys. Nebesa i Země, to všechno byla původně jen voda, vždyť se to píše v bibli!

Zapomeneme-li na chvíli na fyzikální zákony a do děje přizveme všemohoucího čaroděje, snadno vodu proměníme na zemskou kůru a kovové planetární jádro.

Teorie magnetické vody

Pak vynesl v grafu rychlost, kterou by magnetická pole klesala v uplynulých zhruba 6000 letech od stvoření. Humphreys napsal: "Elektrický odpor v planetárním jádru zeslabí elektrický proud vyvolávající magnetické pole stejně jako tření zpomaluje chod setrvačníku." Výsledný model přesně předpověděl intenzitu magnetického pole Uranu a Neptunu jakož i slábnutí pole Merkuru.

Na teorii magnetické vody se budeme muset podívat trochu podrobněji a potřebujeme nahlédnout i do původní Humhreysovy práce The Creation of Planetary Magnetic Fields.

Humphreys předpokládá, že nejen Země, ale i ostatní planety byly stvořeny z vody, ovšem ne z vody ledajaké, ale takové, ve které byly magnetické momenty vodíkových jader (protonů) po prvotním čarování u části molekul vody orientovány souhlasně, aby vytvářely silné magnetické pole. Vlivem teplotních pohybů molekul vody se toto uspořádání během několika sekund porušilo, což však prostřednictvím elektromagnetické indukce způsobilo vznik elektrických proudů v zemském (planetárním) jádru, mezitím patrně transmutovaném na kov (čistá voda je dosti špatný vodič elektrického proudu). Od té doby magnetické pole Země (planet) údajně slábne, v závislosti od vodivosti vrstev, kterými proud protéká, a slábne o konstantní podíl za jednotku času.

Všimněte si, jak úžasně dokáží lidé jako Humpreys dodat mytologii zdání vědy spojením bible, alchymie a elektromagnetismu.

Výpočet pro Merkur

Humpreys ve své práci The Creation of Planetary Magnetic Fields vypočítal počáteční magnetický moment Merkuru Mo = 7,5 * 10^22 J/T.

Velikost  magnetického dipólového momentu v čase t od stvoření Humpreys odvozuje ze vzorce

M = Mo * exp (-t / T)

kde T je tzv. doba rozpadu, časová konstanta udávající čas, po jehož uplynutí magnetický dipólový moment planety poklesne na 36,8 % své původní hodnoty. Pakliže známe současnou hodnotu magnetického dipólového momentu (shodou okolností ve výpočtu jediný nebiblický údaj) a čas t, který uplynul od stvoření, můžeme dobu rozpadu vypočítat. Humpreys dosazuje M = 4,8 * 10^19 J/T (podle The magnetic field of Mercury) a okamžik stvoření vesmíru kladou kreacionisté do roku 4004 př. n. l. (James Ussher?), doba rozpadu pak činí přibližně 810 let.

Praktičtější bude vyjádřit kreacionisty předpokládaný roční pokles hodnoty magnetického dipólového momentu v procentech. Nebudu unavovat výpočtem, uvedu pouze výsledek 0,1229 %.

Má to však háček. Nedokázal jsem přijít na způsob, jak hodnotu magnetického momentu 4,8 x 10^22 gauss cm3 (4,8 x 10^12 T m3)  převést do soustavy SI na kreacionistických 4,8 x 10^19 J/T. Hodnoty nesedí ani rozměrově. Panuje zde poněkud zmatek v terminologii, ale domnívám se, že jednotka T m3 přísluší magnetickému plošnému (Ampérovu) momentu m odvozenému pomocí magnetické indukce, kdežto J/T přísluší magnetickému dipólovému (Coulombovu) momentu j odvozenému od intenzity magnetického pole. Vztah mezi nimi ve vakuu vyjadřuje vzorec

j = µ0 * m

kde µ0 je permeabilita vakua.

?Nejsem v podobných výpočtech zběhlý, kdyby někdo věděl, jak převést 4,8 x 10^22 gauss cm3 n?a 4,8 x 10^19 J/T, dejte mi prosím vědět.

Messenger

Roku 2008 prolétl Messenger kolem Merkuru a změřil jeho magnetické pole, a Humphreys porovnal toto měření s klesající křivkou, kterou vykazoval jeho kreační model. A skutečně, intenzita Merkurova magnetického pole se od roku 1974 zmenšila přesně v souladu s hodnotou, kterou předpověděl kreační model magnetického pole.

Sonda Messenger v roce 2008 kolem Merkuru opět jen prolétla. Brian Thomas konkrétní hodnotu magnetického dipólového momentu pro rok 2008 neuvádí ani neodkazuje. Vypátrat důvěryhodné údaje kvantifikující hodnotu magnetického dipólového momentu Merkuru z měření Messengeru roku 2008 bylo docela obtížné. Článek The structure of Mercury's magnetic field from MESSENGER's first flyby uvádí hodnotu magnetického momentu Merkuru z měření při prvním průletu sondy Messenger 230 až 290 nT Rm3, kde Rm je poloměr Merkuru. V těchto jednotkách je magnetický moment Merkuru ve vědecké literatuře uváděn běžně, hodnota 4,8 x 10^22 gauss cm3 odpovídá 330 nT Rm3.

V roce 2011 se sonda Messenger dostala na oběžnou dráhu Merkuru a magnetické pole mohlo být proměřeno systematicky. Například práce MESSENGER observations of Mercury's magnetic field structure udává hodnotu magnetického momentu 190 nT Rm3.

Můžeme uvedená čísla porovnat s kreacionistickou předpovědí.

1974: 330 nT Rm3
2008: 230 až 290 nT Rm3
2011: 190 nT Rm3

Během prvního období v trvání 34 let měla síla magnetického pole Merkuru dle Humpreye poklesnout o 34 * 0,1229 % = 4,2 %. Budeme-li čísla výše považovat za platná, došlo ve skutečnosti k poklesu o 12 % až 30 % a sotva lze takový výsledek považovat za "přesně v souladu" s predikcí.

Ještě dramatičtější je "rozpad" magnetického pole Merkuru v průběhu tří let mezi roky 2008 a 2011. Roční míra "rozpadu" magnetického pole je již řádově jinde, než Humprey předpověděl. Nepřipadá mi, že by uvedené výsledky zakládaly sebemenší důvod k domněnce, že kreacionistický model je v dobrém souladu s realitou.

Závěr

Údaje z kreacionistických článků je někdy těžké ověřit a jsou patrně záměrně psány způsobem, který jejich ověření ztěžuje, někdy dokonce znemožňuje. Skutečně poctivě jsem se snažil najít konkrétní výsledky měření magnetického pole Merkuru. Najde-li někdo lepší údaje, případně údaje lépe odpovídající kreacionistickým představám, rád je prostuduji.

Představuji si, jak by v recenzním řízení dopadl vědec, který by za potvrzení svých "přesných předpovědí" považoval hodnoty, které předpovědím neodpovídají ani řádově. Magnetické pole Merkuru rozhodně není poslušně se rozpadající v souladu s kreacionistickými pohádkovými představami.

Zbývá položit si otázku, komu jsou vlastně kreacionistické "vědecké pravdy" určeny a čemu mají sloužit. Určeny jsou široké veřejnosti a napsány jsou s vědomím, že jen malá část čtenářů je připravena či schopna si uváděné informace ověřit z nekreacionistických zdrojů. Lze tedy soudit, že kreacionistická propaganda je určena především hloupější či méně vzdělané části obyvatelstva. Účelem kreacionistické "argumentace" je pak zpochybnit současnou vědu, její metody a výsledky a tím zviklat jedince světonázorově neukotvené či náchylné upřednostnit jednoduché náboženské "pravdy" před složitějším a na studium náročným vědeckým poznáváním světa.