Až počítač uvěří v boha

Bez nadpřirozené duše jsou lidé spoutáni zákony fyziky. Jsme tím redukováni na automaty a důsledky toho jsou nesmírné.

Nemyslím si, že zde vyřeším věčnou otázku existence svobodné vůle. Dokonce považuji za praktické se úvahami na dané téma spíše nezabývat, protože jednoznačnou odpověď nalézt beztak nelze. Přesto však chci komentovat zjednodušený a ideologicky jednostranný způsob, kterým je téma prezentováno na webu kreaconismus.cz v článku Vědomí není vznikající vlastností hmoty, odkud pochází i perex mého příspěvku.

V podkapitole Materialistické dilema se píše:

Čas od času se najde někdo, kdo je ochoten kousnout do kyselého jablka a postavit se čelem tvrdé realitě, tedy že v materialistickém vesmíru nemohou být žádná skutečně svobodná rozhodnutí.

Kreacionisté nám zde podsouvají, že dilema ohledně svobodné vůle má pouze materialista. Zapomínají, že teista, věřící v boha vševědoucího, je na tom možná ještě hůře. Vševědoucí bůh přece musí znát nejen minulost, ale i budoucnost vesmíru, zná tedy každé budoucí rozhodnutí každého člověka, od kterého se nesvobodná lidská vůle nemůže nijak odchýlit.

Dle kreacionistů je chování hmoty determinováno fyzikálními zákony, je tedy ve všech ohledech údajně předvídatelné. Hmotný je i náš mozek, svobodu našeho rozhodování tedy musí zajišťovat něco nehmotného, vznešenějšího než tupá matérie podřízená fyzikálním omezením, totiž nadpřirozená, nemateriální a svobodná duše.

Je naše vědomí projevem hmotného mozku nebo nehmotné duše? Kreacionista pochopitelně argumentuje ve prospěch druhé varianty.

Nehmotná duše věřícího člověka se při modlitbě obrací k nehmotnému bohu, technicky však modlitbu realizuje hmotné tělo řízené hmotným mozkem. Věřící vzpíná ruce, mhouří oči, mumlá Otčenáš... a všechny tyto aktivity řídí elektrochemické signály předávané z mozku činným tělním periferním. Kde je v tu chvíli duše? Jakými mechanismy rozvlnila mozkové synapse k realizaci modlitby? Skrývá se odpověď v mikrosvětě?

Příčina, která způsobila modlitbu, může být velmi nepatrná. Někde hluboko v mozku snad stačilo postrčit jediný elektron, aby události nabraly spád. Ptejme se: Lze objektivně rozhodnout, zda na úrovni prvotní příčiny působila nehmotná entita či neurčitost (náhoda) vyplývající z kvantové mechaniky?

Proti kvantovému pojetí rozhodování staví kreacionisté tři důvody.

Za prvé, existují různá protichůdná vysvětlení výsledků, které v kvantových experimentech vidíme, a ani zdaleka není jasné, které z nich je skutečně správné, pokud vůbec nějaké. Existují tedy jak neurčité, tak určité interpretace.

První důvod je poněkud mlhavý. Pravděpodobně odráží filosofické spory kolem kauzality. Někomu se prostě víc líbí svět striktně deterministický, jinému svět neurčitostí a náhod. Je téměř jisté, že kvantová mechanika není definitivní teorií mikrosvěta, její nekompatibilita s obecnou teorií relativity je všeobecně známa. Mezery v našem poznání přírody bychom však neměli zaplňovat náboženskými vizemi.

Za druhé, ony podivné nepředvídatelné výsledky, které vidíme, jsou pozorovány pouze na kvantové úrovni. Tato nepředvídatelnost se nevztahuje na makroskopický svět stromů, baseballových míčků, hor a lidských těl. V makroskopickém světě jsou experimenty s hmotou předvídatelné a opakovatelné; a především právě proto věda funguje. Tito ateisté chtějí zamaskovat skutečnost, že mozky – ať už komplikované nebo ne – jsou makroskopické objekty, nikoli kvantové částice. Ať už se v kvantové sféře děje cokoliv, nic to nemění na skutečnosti, že hmota je známá svým předvídatelným chováním podle fyzikálních zákonů.

Druhý argument kreacionistů je jednoznačně neplatný. Nepředvídatelné výsledky totiž nepozorujeme jen na kvantové úrovni, ale i v makrosvětě. Nepatrná příčina může mít makroskopické důsledky.

Za třetí, neurčitost je sice potřebná, ale nikoli dostačující podmínka svobody. Aby jedinec mohl učinit svobodné rozhodnutí, musí být původcem tohoto rozhodnutí a musí mít možnost ho řídit. Pokud jsou však kvantové události opravdu náhodné, neponechává to jedinci žádný prostor.

Třetí důvod je opět jen konstatováním. Nejedná se o argument, který by ukázal, zda prvotní příčina našeho rozhodování je podstaty čistě fyzikální (materiální) nebo duchovní.

Z fyzikálního pohledu je lidský mozek nesmírně výkonný počítač. Kreacionistický článek však v úvodu tvrdí, že "lidské vědomí je zásadně odlišné od toho, jak rozhoduje počítač". Je lidská mysl jen stroj? Kde jsou ony "zásadní odlišnosti" v rozhodování člověka a počítače? Až počítač uvěří v boha, bude to důkaz neexistence duše?