Póvl.

Každý se asi diví, že mě tohle slovo napadlo, když chci vzpomenout čtvrtou svíci na adventním věnci. Bude zlatá neděle a poslední světýlko ve vypjatém čekání na „klid.“ Už brzy k věřícím křesťanům přijde mesiáš a ostatní budou obdarováni.

Škoda jen, že čekání je netrpělivé a odrazů adventních světel v lidských myslích ubývá. Nemohou je nahradit všudypřítomná světla reklam a nasvícené regály plné zboží. Nemůže je nahradit hiořká komedie o nové vládě, nenahradí je ani tisíce světel v ulicích měst, nebo dlouhé šňůry rozsvícených reflektorů luxusních aut.

Dnes se píše 18. prosinec a mnozí z nás dnes zapálí ještě jednu svíci. Vzpomeneme druhé výročí od úmrtí prezidenta Václava Havla. Humanistu a pseudohumanistu, člověka moralistu, který se v soukromém životě morálně nechoval. Osobnost, která pozitivně v zahraničí zviditelnila Českou republiku a doma podlehla nereálným a naivním představám o morálce a fungování postkomunistické společnosti.

Kdo pochopí, nejsem nespravedlivý. Před dvěma lety, den před štědrým večerem se konal pohřeb. Podle některých prezidentových kamarádů - vytunelovaný. Veškeré hodnoty, co Václav Havel symbolizoval, byly  zneužity na státním pohřbu den před štědrým večerem. Trošku odbočím. Za tuhého komunizmu se vyprávěla anekdota: „V Sovětském svazu se odhaloval pomník Alexandru Puškinovi. Látka zahalující pomník se svezla a divákům se odhalil Stalin, jak si listuje Puškinovu knihou.“

A Klaus stál také na vyvýšeném místě a deklamoval Havlovy myšlenky. O občanské společnosti, o hledání společných věcí proti diktátorům a diktaturám. A mediálním třeštěním se vytvořilo panoptikum. „Nejsme velký národ a proto nemáme velkých postav na rozdávání. Přesto jsme často dopouštěli, aby jejich dílo bylo zplošťováno a tím znehodnocováno. Věřím, že Václava Havla nic takového nečeká. To už je jedině a jedině na nás.“ Pravil Klaus.

Dlužno dodat, že židle ve Sv. Vítu, určené pro chartisty a přátele zesnulého prezidenta zely prázdnotou. Myslím, že slovo „Póvl“ se nevztahuje k bohatství, nebo chudobě, ale k lidskému chování a morálním hodnotám. Kdo nemá odvahu téhle skutečnosti odolat, není mu co zazlívat. Přizpůsobení umožňuje nekomplikované soužití.