Ortel nad adventem.

Jóó za tím mořem piva, tam zakázali práci, buldoci mají gumové zuby a hlídaj tam vandráci; stromy jsou plný cigaret a stohy s koupelnama…  Ortel: Zastavte čas, přišli jsme zas, probudit vás, než stratíme hlas...

Jednou snad, někdy budeme žít v zemi, kde bude všude okolo přátelský svět, kde laskavá hospodyňka šukající po kuchyni i pro pírko za plot skočí. A lidé nebudou žít ve svých vybetonovaných zákopech a budou jeden druhému naslouchat a budou si vyprávět, aby si oddechli od hlasování pro zlatého slavíka a hrůzných zpráv v televizi.

Adventní zastavení.

I když v dnešní době není moderní zabývat se minulostí, snad teď v době adventu, mě i drsňáci podobní Ortenovi, prominou. Rád vzpomínám na chvilky z dětství, když babička na peci sušila šišky pro husy. Vedle jsme se posadili na vychládající pláty kamen a vyprávěli. Světnici osvětloval blikající plamen petrolejky a já se těšil na Ježíška. Vůbec mně nevadilo, že elektrická energie se v domácnostech vypínala, protože ji víc potřebovaly v továrnách, protože plnění pětiletého komunistického plánu, mělo přednost.

Potom, každé ráno, husy čekalo krmení. Odvracel jsem oči, když babička husu zaklekla a namočené šišky, postrkované její rukou, putovaly do volete. Vždy jsem chudáka husu litoval, protože musela polykat i když se jí nechtělo. Před vánočními svátky už byla husa vykrmená, že se sotva postavila na nohy. Však když jsem se později zakousl do krajíce chleba a husí sádlo mně stékalo po puse, jsem zapomněl i na zmíněné elektrické výseče. (Svícení „voňavou“ petrolejovou lampou.)

Z té doby mně však v paměti utkvělo ještě mnoho jiného. Že dříve lidé opravdově věřili! V rodinu, ve vlast a národ, slovům, starým zvykům, pohádkám i v Boha, někdo i v komunismus…  Ne všechna víra a ideje byly správné, ale jedno té době nelze upřít. Člověk žil s vírou něčeho vyššího, s vědomím něčeho lepšího a hlavně pocitu sounáležitosti. Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že za posledních dvacet sedm let, byli lidé přinuceni dupat jeden druhému po zádech a nevěřit nikomu a ničemu.

Nové náboženství?

Kde se tohle nové náboženství velkého Ega vzalo? Samozřejmě – lidé se drží příkladů! Máme vůdce, schopné zřeknout se nakradeného majetku? Politiky schopné pozvednout morálku společnosti, svým osobním příkladem? Lepší, když si odpoví každý sám. Všichni jsme si velmi, ale velmi rychle, zvykli na pohodlí, spotřebu a konzum. Tím pádem jsme otevřeně, nebo skrytě v zajetí závisti. Závidíme si, kdo kupuje větší a větší auto, značkové zboží a kdo odjíždí lyžovat do Alp, nebo na exotickou dovolenou.

Jóóó… Vlastně do mého adventního zastavení velmi zasáhla další zpolitizovaná kauza; nedělní volba Zlatého slavíka. Tedy – toho stříbrného. Řekl bych, že Tomáš Ortel je příkladným produktem zmíněného nového náboženství. Dokázal nastavit zrcadlo pravověrným havloidům a pravdoláskařům, když při protiútoku použil jejich zbraně.  Ukázal jejich prázdnotu, jakou v naší společnosti představují.

Někdy už před rokem jsem na netu slyšel jeho Píseň o mé zemi. Trošku mi připadlo, jako bych v sedmdesátých letech tajně hrál a poslouchal Karla Kryla. Mimo jiné, za nedlouho všechno přikryl havlův samet a Kryl byl z mainstreamu vymazán. Jsem si takřka jistý, že Ortela stihne stejný osud. On také věří tomu, o čem zpívá a hlavně zpívá pro vděčné obecenstvo.

Čas na častušku.

Ortel: Zastavte čas, přišli jsme zas, probudit vás, než ztratíme hlas… Zastavit stát, budeme hrát o věcech, který se neměly stát… No tak pojď blíž, ať uslyšíš příběhy, kterým sám neuvěříš…

Jóó za tím mořem piva zakázali práci… Tuhle písničku zpíval Jan Werich, a já se o ni s kytarou pokoušel už jako větší kluk. Častuška to sice nebyla, ale i vesnický komunisti dokázali rozpoznat, že písnička je sranda a satira. Jenomže současným, jinak vybarveným komunistům už satira nechutná a na přemýšlení, natož adventní zastavení, jim nezbývá ani čas.