Pan Barroso se údajně vyjádřil v tom smyslu, že Češi dostávají nejvíce peněz na hlavu na dotacích a nemají tedy moc důvodů k euroskepticismu. Naopak, právě naše zkušenosti s dotacemi jsou hlavním důvodem k euroskepticismu.
Ona sama myšlenka dotací z jedné měnové zóny do druhé je poněkud zvláštní. Vezměme si jako příklad nějaký takový dotovaný, státem zadávaný projekt v hodnotě 10milionů Kč. Řekněme, že EU do toho přispěje 50ti procenty, tedy 5ti miliony. První, co se musí stát, je, že nějaký úřad vezme nějakých 200tis Euro a vymění je za Koruny. Někde, někdo právě prodal Koruny a koupil Eura. A zároveň s tím odpadl mezní kupující Korun, kterému jeho nákup unikl o tu mikroskopickou změnu kurzu, kterou tato operace vyvolala. Na někoho se tak říkajíc nedostalo, protože ty Koruny mohl koupit jenom jeden subjekt. Onen někdo mohl být investor, turista, spekulant, kdokoli, ovšem pravděpodobně někdo rozumnější, než státní úředník. Ano, do Čech nepřitekly žádné nové peníze (nepočítám situaci, kdyby kupujícím byla ČNB snažící se zrovna srazit kurz Koruny), jen byl přesměrován jejich tok (to není argument pro zavedení Eura!).
Ok, máme dotaci 5milionů. Co se stane dále? Musíme kofinancovat. Zde už to je podstatně jednodušší. Stát investuje vlastních 5milionů, které buď sebere na daních nebo si je půjčí (nebo je vytiskne, ale to je spíš specialita jiných centrálních bank než ČNB). Pokud je sebere na daních, je jasné, že jejich plátcům klesne kupní síla. Něco si tedy nekoupí. Někde, někdo právě přišel o práci, protože jeho produkt patřil mezi ty, které si právě na základě tohoto poklesu kupní síly obyvatelé nekoupí. Na každé pracovní místo vzniklé dotací někde jinde nějaké zaniklo.
Pokud se zadluží, valí stát problémy před sebou. Důsledky předlužení států můžeme sledovat na jihu Evropy. Je to cesta, kterou se vydat pravděpodobně nechceme.
Ok, máme 10milionů. Co se stane dále. No přece dojde na korupci. Daný projekt (pokud by na svobodném trhu vůbec vznikl), by v tržním prostředí pravděpodobně stál tak 5 milionů. Kombinace neefektivnosti státních úředníků a korupce (např. zakázku získá vyhlášená stavební firma sponzorující stranu, která je u moci) způsobí, že se projekt ještě prodraží – řekněme na 15milionů. Stát jde a opět shání dalších 5milionů. Celá operace z předchozích dvou odstavců se opakuje včetně všech negativních důsledků.
Co se děje dále? Na trhu prosperuje firma, která by se v tržním systému vůbec neuživila. Její výsadou totiž není schopnost nabízet spotřebitelům to, co chtějí, za co nejlepších podmínek, ale vazba na vládnoucí politickou stranu. Tato firma zaměstnává spoustu lidí (+ kapitálu), kteří tím pádem nedělají něco jiného. Něco, za co by jim spoluobčané zaplatili dobrovolně.
Kupní síla je přenesena z jednoho na druhého. Z německého nebo francouzského daňového poplatníka, z českého daňového poplatníka na pseudopodnikatele přisátého na dotace či státní zakázky. Z mezního prodejce (který zkrachoval kvůli poklesu kupní síly) na tohoto pseudopodnikatele a jeho zaměstnance. Celý trh je tím pokřiven, protože tato změna kupní síly mění i poptávku. Prosperují ekonomická odvětví, která by pravděpodobně vůbec neprosperovala. Jiná prosperují méně, případně ani nevzniknou.
Do toho všeho je třeba živit úředníky, které o tom všem rozhodují. Lidé vzdělaní, schopní, kteří by mohli být přínosem pro své spoluobčany, pokud by jim nabízeli své služby na trhu. Jsou-li ovšem živeni tímto způsobem, dělají práci neužitečnou a zbytečnou. Jde o trestuhodné plýtvání vzácnými lidskými zdroji.
Obecně vzato, dotace škodí vždy a všude. Lze je pochopit jako oběť (nikoli jako ctnost) řekněme v nějaké strategické věci – například bych si dokázal představit, že země, obávající se zahraniční agrese, bude dotovat těžký průmysl, aby měla v případě nutnosti potenciál pro výrobu zbraní. Z ekonomického hlediska jsou ovšem dotace pouze zlem, které v konečném důsledku pouze zvýší životní úroveň úzce vybrané skupiny lidí – na úkor všech ostatních.
