Komunismus (teoreticky) může být demokratický

Okamura nevědomky upozornil na rozšířený omyl. Komunismus je vnímán jako nedemokratický. O pokusech o komunismus, se kterými máme zkušenosti, to bezpochyby platí. Platí to o revolučním komunismu. Ovšem minimálně v teoretické úrovni si lze představit demokratický komunismus. To, že si to neuvědomujeme, nás zaslepuje. Automaticky každého, kdo se staví za demokracii, nepodezříváme z komunismu. A komunistické myšlenky, prosazované demokraticky, nevnímáme.

Co je opakem demokracie? Autoritářství. Co je opakem komunismu? Pravděpodobně anarchokapitalismus, pokud vezmu útvary zahrnující existenci státu, tak minarchismus, větev liberalismu. Opakem liberalismu je totalita. Ano, komunismus je totalitní. Je totalitní v tom slova smyslu, že neponechává žádnou individuální (ve výsledku nejen) ekonomickou svobodu. Svobodná dohoda mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem je nahrazena direktivním příkazem, svobodná dohoda obchodníka a zákazníka je nahrazena centrálním plánováním.

Demokracii by šlo nazvat „kolektivní svobodou lidu,“ zatímco liberalismus „individuální svobodou jedince.“ Tyto dvě svobody se mohou dostat (a často dostávají) do konfliktu. Komunismus, podobně jako nacionální socialismus, tento konflikt vyhrotil do extrému. Komunismus je postaven na kolektivní svobodě „dělnické třídy“ proti „buržoazii.“ Je postaven na neomezené kolektivní svobodě, neohraničené ani kolektivní, ani osobní svobodou druhé strany (analogicky u nacionálního socialismu stačí dělnickou třídu nahradit rasou nebo národem). Je antiliberální.

Nahradíme-li ale dělnickou třídu lidem (případně dělnická třída ostatní přehlasuje), získáváme totalitní demokracii. Minimálně teoreticky si tedy můžeme představit nerevoluční, demokratický komunismus. Demokracii, v níž 51procent voličů může odhlasovat, že využije majetku a energie 49ti procentní menšiny ve svůj prospěch. V reálu komunismus nemůže fungovat na větší úrovni, než je malá, izolovaná obec, maximálně jako simulovaný (Akce DOST používá výrazu státní) kapitalismus socialismu. Ale o tom až někdy jindy, pro začátek si můžete dohledat informace o Leninově snaze zavést „reálný komunismus.“

Idea, na níž vznikla moderní západní civilizace, není pouze ideou demokratickou. Jedná se o liberální demokracii, tedy ideu kombinující prvky kolektivní a individuální svobody. Hledající kompromis, jak tyto dvě svobody vyvážit, stanovovat hranici mezi „individuálním“ a „kolektivním.“ Tyto dvě svobody se často dostávají do konfliktu a je velice těžké najít onu rozumnou úroveň kompromisu. Pokud budeme hájit jen demokracii a zapomeneme na liberalismus, tak se sice zbavíme revolučních nedemokratických komunistů a nacionálních socialistů, ale ze stejných ideí (mající původ už v Platónovi) vycházející moderní pokrokářské teorie nás nechávají chladnými.

Vztah mezi demokracií a liberalismem je přitom vztahem vzájemné závislosti. Liberalismus bez demokracie je závislý na tom, zda autoritář (král, císař, diktátor) bude liberál. Pokud se rozhodne, že nikoli a začne (extrémní příklad) vraždit spoluobčany, není jiná obrana než ozbrojené povstání. Podobná situace platí opačně. Pokud se zvolený nebo jmenovaný zástupce lidu a centrální plánovač rozhodne, že už další volby nebudou, má lid jedinou obranu – ozbrojený konflikt. Protože „v zemi, ve které je jediným zaměstnavatelem stát, být v opozici znamená pomalu umírat hladem. Stará zásada - kdo nepracuje, ať nejí, byla nahrazena novou: Kdo neposlouchá, ať nejí" (Trockij, 1937 – zdroj F. A. Hayek: Cesta do otroctví).