Dnes nám Jaroslav vylíčí, jak žili křesťanští muklové. Pak se dozvíme, kdo byli někteří z jeho spoluvězňů.
První pracoviště bylo draní peří, třídění petrželové natě, loupání cibule a někdy také vypeckovávání meruněk. Na všechno byla denní norma. Tam jsem se seznámil s dominikánem, otcem Braito, který byl ubytován na oddělení, kde byli jen kněží. Ten měl vždy připravenou nějakou přednášku nebo téma na rozhovor. Byla to i příležitost ke zpovědi. Když byl převelen někam jinam, objevil se asi za týden potom basilián - Polák, myslím, že se jmenoval Kamiňski. Ten pokračoval v "práci", kterou začal Braito. Eucharistii nám přinést nemohli, protože před odchodem na pracoviště se museli podrobit prohlídce. Brzy jsem našel kontakt na kněžské oddělení (tehdy se tomu v Leopoldově ještě neříkalo "vatikán") a pravidelně dostával Eucharistii. Později jsem sám připravoval malé částečky hostií z tzv. psích sucharů, pečlivě jednotlivě zabalených do cigaretových papírků (tak to doporučil jezuita Kajpr), a předával dál, až se hostie ukryté v krabičkách od zápalek dostaly ke kněžím. Konsekrované hostie jsme potom dostávali zpět.
Když jsem byl později přeřazen na jiné pracoviště (Agrostroj Pelhřimov), podařilo se mi znovu navázat kontakt s kněžským oddělením. Pokračoval jsem dál v přípravě hostií, odesílal "muklovskou poštou" na kněžské oddělení a dostával zpět už Eucharistii. Jednotlivé partikule jsem potom předával dalším muklům z řad věřících.
Chtěl jsem pokračovat ve studiích teologie, a tak jsem zase prostředečně žádal kněze, kteří přednášeli na teologických fakultách, aby mi dali dohromady postupně témata z dogmatiky a morálky (biblistiku jsem měl celou ještě v semináři). A tak jsem během krátké doby dostával požadovaný materiál. Dostával jsem to většinou napsané na cigaretových papírcích, někdy na balícím papíru.
Tam jsem se setkal i s bratrem popraveného Rudolfa Slánského. Ten jednou přišel za mnou s prosbou, zda bych mu mohl napsat něco o Starém Zákonu. Když jsem si ujasnil, o co mu jde, slíbil jsem mu, že dám něco dohromady. Sehnal jsem si na pracovišti balicí papír (psací papír byl nedostupný) a během krátké doby jsem na ložnici ložnici něco napsal a dal Slánskému, a víc se už o to nestaral. Když jsem se po druhém zatčení a odsouzení ocitl opět v Leopoldově, byl jsem dán na velkou ložnici (70 lůžek), kde jsem se setkal se starými známými, kteří nešli na amnestii domů. Jeden mukl ke mně přišel a říká: "Podívej se, Jardo, to je něco, to si počteš," a dává mi do ruky nějaké popsané papíry. Když jsem si to pročítal, zjistil jsem, že je to moje povídání, o které, mě žádal kdysi Slánský (někdy v r. 1955-56).
Jednu dobu jsem byl na světnici s generálem Syrovým, který byl v roce 1945 odsouzen za údajnou kolaboraci s Němci v létech 1938-1945 na 20 let žaláře. Syrový, jak známo, prodělal celou sibiřskou anabázi, zúčastnil se legendární bitvy u Zborova a jako respektovaný národní hrdina se v roce 1920 vrátil do vlasti. Před válkou zastával funkci ministra obrany. Od něho jsem dozvěděl následující: Když před vypuknutím 2. světové války abdikoval prezident Eduard Beneš a odlétal do Anglie, požádal gen. Syrového aby mu dal k odletu čestnou vojenskou jednotku jako prezidentovi republiky. Generál to odmítl s poukazem na to, že bude odlétat jako soukromá osoba. Beneš ho po několika dnech znovu požádal a opět byl odmítnut. Na to mu Beneš řekl: "Pane generále, my se ještě jednou sejdeme a bude vás to mrzet!" A tak se taky stalo.
V květnu 1945, po návratu Eduarda Beneše do republiky, byl Syrový zatčen a osvobozen. V roce 1948 opět zatčen a odsouzen za velezradu.
Někdy v roce 1954-1955 zavolali generála Syrového do kanceláře na velitelství, kde mu náčelník věznice oznámil, že mu prezident Gottwald promíjí zbytek trestu a vyzval ho, aby to podepsal. On to odmítl a bachař ho odvedl zpět na oddělení. Ptal jsem se ho, jaké měl důvody k odmítnutí. Odpověděl: "To bych musel podepsat, že jsem se provinil proti republice."
Pro ty, kdo se chtějí dozvědět více přidávám tento odkaz.
https://www.facebook.com/pages/MUKL/1481685845384141
