Již se blížíme do finále. Po roce 1989 mohl konečně P. Jaroslav pracovat jako kněz, a to v Bechyňské farnosti. Nutno dodat, že Mše slouží do teď v Klatovech.
V červenci 1990 jsem ukončil pracovní poměr v léčebně. 1. srpna jsem nastoupil do duchovní správy v Bechyni. V té době tam bylo mnoho rodin, jejichž muži sloužili na blízkém vojenském letišti. Samozřejmě byli také členy KSČ. Tedy z mého pohledu víc jak napůl komunistické město. Jednou si jedna paní – komunistka- stěžovala na Městském úřadu, že nemůže ráno spát, protože ji vždy probudí zvonění kostelních zvonů. Žádala, aby Městský úřad si pozval odborníky na měření hluku, a ti zjistili, že hluk měřený u oken stěžovatelky je hluboko pod normou, a proto nejsou nutná žádné opatření.
V roce 1991 jsem vyhlásil veřejnou sbírku na opravu střechy děkanského kostela sv. Matěje. S poštou jsem se domluvil, že dají do obálky se složenkami a průvodním dopisem do všech domácností v Bechyni. Asi za 14 dní jsem dostal dopis od jednoho komunisty, že rád přispěje, až z kostela udělám muzeum. Část dopisu jsem přečetl bez zveřejnění jména v kostele. Za dva dny přišli dva páni na faru. Jeden se představil jako předseda místní organizace KSČ, omluvil se za soudruha, který mi napsal dopis, a dal 300,- Kč na opravu kostela...
1. Ještě bych se měl zmínit o zvláštním druhu trestu v leopoldovské věznici. V šancích kolem venkovní kamenné zdi pevnosti byly vykopány v zemi prostory bez oken. Co tam kdysi bývalo, to nevím. V tehdejší době sloužily tyto prostory jako zvlášť přísné korekce. V jednom rohu sláma, v druhém nádoba sloužící jako WC. V jedné stěně byl zbudován ocelový kruh. Samozřejmě ani žádné umělé osvětlení. Se byli za trest přiváděni muklové, kterým musel kovář doslova přikovat na nohy nad kotníky široká ocelová pouta. Řetěz spojoval obě nohy. Od něho vedl další řetěz, kterým byl potom mukl připoután ke zdi kobky. Společnost takto odsouzenému muklovi tam dělali potkani. Téměř všichni muklové, když se vrátili zpět z této korekce, měli zhnisalé rány na nohou a mnozí z nich i ohryzané prsty na nich od potkanů. Já jsem to nezažil, jen jsem viděl důsledek řádění bachařů a potkanů
2. Hlas člověka z „elitní“ společnosti
V roce 1955 nebo 1956 jsme na Štědrý večer seděli všichni na cele (bylo nás asi 20) kolem stolu s tím, že společně povečeříme. Všichni jsme povstali a pomodlili jsme se jak jedním hlasem modlitbu Otčenáš – katolíci, židé, evangelíci. Potom jsme začali jíst. Do této vánoční atmosféry se najednou ozval z reproduktoru hlas: „S okamžitou platnosťou zakazujem všetky relácie, ovácie a recepcie!“ Byl to známý hlas : Hvízdavý Dán, por. Eliáš.
Vysoké IQ
Jednou jsem se vrátil na celu po noční šichtě. Byl jsem tam s jedním nemocným muklem. Ostatní byli na ranní směně. Seděl jsem u stolu a nemocný mukl ležel na lůžku. Přišel bachař na kontrolu a zařval: „Čo robíte na ložku?“ Dostal odpověď, že se vrátil z nemocnice, kde mu operovali žíly. Bachař vyšel ven, přivřel dveře a říká druhému bachaři: „Pozri sa! On nemá žily a žije!“
3. Slepá poslušnost nade vše
Jednu dobu jsem měl na starosti sklad materiálu, který byl umístěn daleko od dílen Agrostroje Pelhřimov. Proto tam musel být po celou směnu jeden bachař. Občas jsme se spolu bavili, a já se ho jednou zeptal, proč se chová tak slušně, když vím, že v začátku šedesátých let se choval k vězňům nelidsky, prostě hrozně. Odpověděl zcela klidně, že tehdy dostal rozkaz a nyní, že má rozkaz chovat se slušně. Já mu na to řekl: „Kdybyste zítra ráno přišel a dostal jste rozkaz zastřelit mě, co byste udělal?“ „Čo možem robiť,“ zeptal se udiveně, „musím vás zastřelit. Rozkaz je rozkaz.“
Doslov
Když jsem působil v bechyňské farnosti, měl jsem jednou ve škole pro 8. a 9. ročník základní školy přednášku o zvěrstvech páchaných komunisty v letech 1948-89. Po ukončení mého téměř hodinového vyprávění si jeden žák zamnul ruce a pravil: „Šéfe, to byl bezva triler...“
Bez komentáře...
