Živly

Na Silvestra v roce 1978 v podvečer jsem se vypravil na cestu. Šel jsem pěšky po kladenském sídlišti z ulice Maďarská kolem úpravny vody přes ulici Unhošťskou, minul jsem dům u Vraha, prošel zadem kolem Flory

a nedaleko Václaváku dorazil k věžáku o deseti patrech. Dům je nejblíže k ulici, která se dnes jmenuje Jaroslava Foglara, což se tenkrát nejmenovala a asi by nás tehdy nenapadlo, že by se tak někdy jmenovat mohla. Šel jsem za kamarádkou Evou. Nesl jsem gramofonovou desku skupiny ABBA a šampus.

Byl krásný večer, teplota kolem +10 °C. Měl jsem jenom lehkou bundu, kalhoty do zvonu, které ušila moje máma, a nějaký kecky. Všude byla tráva. Ta deska se jmenovala Waterloo.

Zazvonil jsem a už s Evou vyjel dřevěnou kabinou výtahu až nahoru, do devátého patra. Bylo nám šestnáct let a tu noc měl proběhnout pokus s tím šampaňským. Oba jsme na to byli připraveni. Její táta mi půjčil pantofle a dceru a my zapluli za dveře dívčího pokoje. A byli jsme sami, jenom občas a opět přišel táta a nesl další dva chlebíčky. Nosil je po dvou. Jinak nás nechali v tom pokoji na pokoji.

Tou dobou přešel Krušné hory sníh a mráz a jak se ten mrak roztahoval a valil, zmrazil a zasněžil všechno dole. Na trávu a na město Kladno začal pomalu, tiše a oddaně padat sníh.

Pouštěli jsme si desku a povídali a hádali, co je to ta Hasta Maňana. Jak jsme tak koukali na obal desky ABBA, tak se nám ti chlapi zdáli už docela starý. Evě se zdály starý i ty zpěvačky. Mně se zdály dobrý.

„Nejsou starý, jsou zralý,“ povídám.

„A my jsme nezralý,“ smála se Eva. „Já jsem zralejší,“ dodala.

„Já už taky cejtím, jak zraju,“ odpověděl jsem. „Zraju, až bych z toho prask! Ale ty pěkně zraješ, ukaž?“

„Ne, ne, ne, ještě zraju,“ bránila se Eva.

„Mně se zdá, že jsi zralá poměrně dostatečně.“

„Bacha, táta!“

Další dva chlebíčky se nesly.

„A tak dáš před ten zlomek plus ale je to mínus,“ řekla Eva. „Chápeš?“

Táta odešel.

„Já bych chtěl...“

„Štípat dříví, žejo,“ dopověděla za mě Eva. „Stačí, že budeš tím fotografem, to uvidíš ještě ženskejch, pchee! A co tam vlastně fotíte?“

Chvíli jsem přemýšlel. „Sami sebe. Nahý.“

„Nahý, jo? A to se smí?“

„To se musí, to je výuka, akt, chápeš?“

„Nechápu, to je pěkná prasárna.“

„Není Evičko, to je umění.“

„Jako že se fotí nahý ženský, to ještě chápu, ale chlapi nahý, to nechápu.“

„Tam se fotí jenom nahý ženský, chlapi ne,“ lžu dál.

„Ne, jo? No to je pěkně nespravedlivý. To teda nechápu...Ach jo, ty teda zraješ.“

„No co. Zraju...“

V pokoji bylo ticho, bublalo akvárium.

Eva vstala z postele a otevřela víko akvária, otočila se a podívala se na mě. „Přinesl jsi ty nítěnky?“

„Zapomněl. Promiň.“

„Hm, to jsem si mohla myslet.“ A začala sypat rybkám z malého žlutého válečku krmení. Koukal jsem na její zadek, jak byla sehnutá nad akváriem a přemýšlel o tom, jaké by to bylo, kdybych měl doma taky akvárium.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Eva.

„Pudeme na balkon vychladnout.“

Mým jediným úkolem bylo nekoktat. A tak jsme bublali a zráli a čekali na Nový rok 1979. Něco se muselo stát. Na něco se těšíte a nevíte, co to bude.

O půlnoci jsme šli na balkon. Venku lítala chumelenice, bublinky stoupaly a teplota klesala. Dole byla už metrová vrstva sněhu. Mizela auta i popelnice. Z klepadla na koberce koukala jenom vrchní část. Stále padal sníh. A mrzlo. A praštělo. Kladenská uhelná teplárna jela na plný výkon, aby zachránila sídliště před vymrznutím. Během šesti hodin klesla teplota o třicet stupňů na -20 °C.

Sněhu bylo po chvíli tolik, že se nám v devátém patře přibližovala země, protože některá podlaží už byla pod sněhem. Popíjeli jsme šampus z lahve, a tak jsme to tak viděli. Sníh už stoupal k sedmému patru a já na balkoně říkal, že skočím do toho sněhu, ale Eva se smála a držela mě za ruku, abych neskákal. Myslel jsem si, že bych se mohl prohrabat až dolů a přijet výtahem zpátky a ukázat tak Evě, čeho jsem schopen. Ale popravdě jsem jenom chtěl, aby mě držela. Dal jsem nohu přes zábradlí balkonu. Eva se už nesmála, chytla mě kolem pasu a táhla zpátky, zacouvali jsme balkonovým oknem do pokoje, zakopli a padli na koberec. Po něčem jsem uklouzl, byl to obal od desky skupiny ABBA, chytil se záclony, která spadla i s konzolí, a akvárium, na které dopadla, zhaslo. Byla tma. Pak se otevřely dveře, ve kterých se zjevila silueta cowboye se dvěma chlebíčky, koukala, jak ležíme na zemi přikrytý záclonou, a řekla: „ Co tady blbnete? Nemáte hlad?“

Táta Evy byl hodný. I máma Evy byla hodná. Bylo tam hezky. Takový ostrov všeobjímající pohody. Uklidili jsme a koukali, jak za oknem padá sníh, jak z šestipatráků už čouhají jenom společné antény, jako když se potápějí lodě.

„To je krásný, co?“ řekla Eva.

„Je, máte telefon?“

„Nemáme, my jsme živly.“

„Já jsem taky živly a máme telefon.“

„Ty? Ty jsi buráček.“ A dala mi pomalu pusu. „Buráááček.“

„Hm, abych ti jako buráček neukázal sílu svou.“

„Ty máš nějakou sílu? Kde? Hale, ty kalhoty ti šila máma? Puč mi je, hale puč mi je, jo?“

„Nemůžu.“

„Proč nemůžeš?“ a skopla ze sebe Lewisky.

„Tak jo, ale já si pučím tvoje.“

Sundal jsem ze sebe bleděmodré kalhoty do zvonu a natáhl na sebe její Štrausky.

„Ty voe, to má zip obráceně!“

„Jak obráceně, ty máš zip obráceně. Protože já jsem chlap a ty jsi ženská, ne? To tak je.“

„Když já neměla na sobě nikdy chlapský kalhoty, tooo je doobrý! Hale dobrý, ne?“ A skočila na postel. King Kong Song a začala tančit na hit Abby.

„Tak jo, chceš ty Štrausky? Seknou ti.“

„Nechci, musím přijít domů v kalhotech od mámy.“

„Chci udělat dobrý skutek, jak myslíš, stály sto bonů.“

„Víš, kolik jí to dalo práce? Štrausky má každej, ale já mám svoje zvonáče zadáčo. Jako že bych chodil v holčičích Štrauskách, jo? Nevíš, kde mám ponožku?“

„Tady, na.“ A podala mi ponožku.

Stáli jsme proti sobě bez kalhot a předali si je jako kapitáni vlajky na fotbalu s pohledy do očí.

„Ty ještě uvidíš nahejch holek při tom focení...“

„Já vim, proto to dělám, jsem úchyl na ženský.“

„Fakt, jo? A neuděláš mi něco?“ A lezla do kalhot.

„Neudělám, nejsi můj typ.“

„Nejsem, jo?“

„Ale když jsi bez kalhot, tak jsi hezčí.“

„Myslíš, jo?“

„To vidim.“

„Ty si taky hezčí bez kalhot.“

„Budeš to chtít nahrát?“ Zeptal jsem se.

„No jo, máš ještě čas?“

„Mám.“

Eva otevřela skříňku pod akváriem a objevil se magnetofon. Chvíli jsem počkal, až se po zapnutí roztočí motor a přetočil pásku na začátek. Koukal, až přenoska dosedne, vypnul stopku a magnetofon se rozsvítil červeně a pásek se roztočil. Recording. Předehra u King Kong Song je nádherná. To nemá chybu.

„To nemá chybu, Evo!“ Spala. Podíval jsem se zpátky na magnetofon, došel k němu a napsal fixem na krabici od Emgetonu: ABBA a zatrhl stranu A, rychlost 9, mono.

Láhev Bohemky byla prázdná. Usnuli jsme. Eva na křesle a já na zemi opřený o ni. Měla teplou ruku. Přestal padat sníh. Bylo pozdě po půlnoci. Musel jsem už domů. Máma měla o mě strach. A tak jsme se rozešli. Tu desku jsem tam zapomněl. Evu už jsem nikdy neviděl. Celá její rodina pár dní nato emigrovala.

Venku jsem zjistil, že nenapadlo sedm pater sněhu, ale jenom metr. Už cestou kolem Vraha jsem měl kalhoty do zvonu úplně obalený zmrzlým sněhem. Přešel jsem Unhošťskou ulici, která byla pro mě Rozdělovací třídou, dělící Stínadla od Druhé strany, a přišel domů. Máma ze mě sundala ty zmrzlý kalhoty a boty. Vlezl jsem si do vany. Šampus ze mě odešel a vzbudila mě až studená voda ve vaně. To bylo 1. ledna 1979 v Československu.

Mějte rádi svoje děti. Neřvěte na ně a noste jim chlebíčky. Po dvou. Žádné přežírání, ale žádné pauzy.

Hezkej Novej rok!