Moje máma dokázala i několik hodin dělat něco v kuchyni. Když jsem se jí zeptal, co tam pořád dělá odpověděla: „No co myslíš, co asi dělám?“ A dala si ruce v bok.
„No to nevim.“
„Nevíš, protože vás to nezajímá. Jsem váš otrok.“ Otočila se a šla vypnout papiňák.
Já vím. Moje máma přišla do kuchyně, uvařila polívku, králíka s bramborem, otevřela švestkovej kompot, dala péct bábovku, přitom umyla okna, podlahu, celou kuchyňskou linku, pokecala se sousedkou z okna, přečetla si Vlastu, a když to měla všechno hotový, otevřela dveře a řekla: „Pojďte se najíst.“
Mámu už nemám, ale mám You Tube. Tam vaří Těhotnej kuchař. Je to jednoduchý, pustíš si video a jedeš. Dnes jsem se pustil do královské disciplíny: bramborák. Těhotnej kuchař je borec. Bramboráky tě v rychlo-videu naučí za minutu. Teda nenaučí, ale ukáže, jak to dělá. Je to takový striptýz o bramboráku. Nic neopakuje, jede to jak válka. Jdu na to. Ohřát mlíko? Aha... Zkrátím to. Dle videa mám za dvě hodiny plný dřez špinavého nádobí, rozhamtanou mouku po zemi, zapatlaný okna, zhnusený sporák, nezved jsem dva telefony, smradu jak v hradu, ale mám pět bramboráků. Nepřečetl jsem si nic. Nesnášim Těhotnýho kuchaře.
Až jako lidstvo vyhyneme, zbude tu po nás jen suť, beton a čurbes. Pak tu konečně přistane UFO a vylezou z něj dva roboti. Ten jeden cosi hledá na zemi pod sebou a najde papír. Zapíchne do něj svoji teleskopickou ruku, přitáhne papír k objektivu na hlavě a vidí nějaké písmo, nerozumí tomu. Ten druhej robot mu ten papír otočí, koukají na ten neznámý text a nad ním je napsáno: "Bramborák". Naskenují to slovo do svého počítačového systému a vyjede jim: střední Čechy. Evropa. Nebudou z toho moudrý. Papír uloží do schránky vzorků a odnesou domů. Bohužel to nikdy nerozluští.
Nejlepčí otroci a roboti jsou mámy. Bohužel nevydržej. Nic není věčný, jenom ty pitomý recepty ano.
