Jak jsem se se synkem učil kouřit

Ne, nebude to remake povídky Šimka a Grossmanna, jen jsme v "nové lepší době" navštívili místní palušu (to je krajový výraz pro něco, čemu se nedá říkat ani při nejlepší vůli restaurace).

Běžně jezdíváme se synkem na kole (on tam má ještě kolečka) do nejbližší osvěžovny na zahrádku, dáme jednu jedenáctku velkou, malou limonádu a  tlustý slaný tyčky z místní pekárny - celkem je to za 58,- Ká. Dvojku tam nechám, sjedeme skluzavku a houpačku a zase domů.

Provozovna je to pivo-rumo-kuřácká odjakživa. K jídlu utopenec a klobása Colorado, ať už je to cokoliv. Místní tradiční stolní společnosti, jejichž členové tam sedávají už od dvou odpoledne, byly vždycky vevnitř a nijak jsme si nevadili. Když to někoho baví, tak je to jeho věc a hospoda je hospodářova, že.

Od památného 31. května 2017, kdy neznámo kam zmizely popelníčky (s čestnou výjimkou vládního letadla) jsem tam nebyl, tak mě zajímalo, jak to dopadá teď, v té nové lepší době, kdy moje právo kojit uprostřed hospody v čistém vzduchu je nejen artikulováno, ale i zákonně prosazeno, a to pod sankcí.

Dle očekávání. Tradiční stolní společnosti seděly i se svými cikárkami v kryté části zahrádky. Úplně plno. Ti co se tam už nevešli, seděli uvnitř a chodili ven. Bo začalo lehce na čtyři minuty pršet, uchýlili jsme se dovnitř. Normálně bysme tam nelezli, ale teď už prý můžem, řikali to v televizi. Vedro, randál, třicet let prokuřované stěny budou ty dobroty emitovat ještě pár let. Navíc na parapetu okna, u kterého jsme seděli, měli venkovní kuřáci plechovku na vajgly a chodili tam diskutovat.

Snad se to usadí. Jinak o těch mých 58,- Ká a dvojku tringeltu přijdou.

Haj hou ...