Domnívám se, že je třeba připomenout obsah naší Ústavy. Nejlépe jsou její ideály vyjádřené v Preambuli, která říká toto:
My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
v čase obnovy samostatného českého státu,
věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,
odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody
jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů,
kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,
jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti,
jako součást rodiny evropských a světových demokracií,
odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství,
odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu,
prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.
1. V preambuli se praví, že jsme odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu. Nedávno jsme byli svědky nepřiměřeného zásahu policie v případě bývalých poslanců (Tluchoř). Na základě pravomocného rozsudku se ministr spravedlnosti poškozeným omluvil za nezákonný postup státu. Jinými slovy ministr přiznal, že nejsme právním státem. (Viz Poznámku) Kolik stovek nebo tisíců případů nezákonných pravomocných rozsudků soudů je ve skutečnosti? Ne každý občan si může zaplatit erudovaného obhájce, který přinutí ministra, aby se za pravomocné rozhodnutí soudu omluvil, a donutil tak stát, aby mu byla přiznána náhrada za nekvalitní práci soudců? Jak je možné, že uvedený stav nevadil předchozím vládám a nevadí ani vládě současné? Zákonodárcům je situace lhostejná, protože žádný krok k nápravě nečiní.
2. Nejvyšší soud rozhodl, že soudcům náleží doplatky minulých mezd. Soudu bylo lhostejné, že odměňování soudců se řídí jinými předpisy, než odměňování státních úředníků. Ústava jednoznačně stanovuje, že žádný soudce nesmí vynášet podjaté rozhodnutí. Nesmí vynést takové rozhodnutí, ze kterého by mohl mít osobní prospěch. Tato zásada platí pro všechny demokratické státy. Mají naši soudci zodpovědnost vůči celku? Rozumí soudci rozdílu mezi nestranným a podjatým rozhodnutím?
3. Jsme vlastí rovnoprávných občanů? Rovnoprávnost před zákonem je základním kamenem demokracie. Do zákonných předpisů vložili pracovníci ministerstva spravedlnosti odstavce, kdy má občan povinnost být zastoupen „občanem s právním vzděláním“. V normálních státech je tato povinnost vyžadována pouze tehdy, kdy by občan mohl utrpět újmu tím, že právního zástupce nemá. V našem soudnictví je tato povinnost vyžadována vždy, když se jedná o přezkum nadřazeným soudem. Nesolventní občan bez právního vzdělání nemá možnost podat dovolání. Naopak, občan nemá právo zříci se soudce I. stupně, který již jednou (špatně) rozhodl. Žádný předpis občanovi nezakazuje, zříci se takového soudce. Mají soudci úctu k Listině práv?
Řešení problému je jednoduché a je v rukách zákonodárců. Je třeba přijmout paragraf do Sbírky zákonů, který soudcům přikáže dodržovat všechny zákony, které jsou nadřazené z titulu lidského poznání. Jsou to zákony přírodních věd, matematiky, lékařských a technických věd. Paragraf musí trvat na tom, aby soudci respektovali Ústavu a Listinu práv jako nejvyšší psanou formu zákona.
Příslušný paragraf do Sbírky by mohl znít takto:
1. Zákon je hierarchické uspořádání všech zákonů přírodních a matematických věd, nejnovějších poznatků věd lékařských a technických, Ústava, Listina práv a svobod, zákony uvedené ve Sbírce zákonů, nařízení institucí a osob, které jsou zmocněni taková nařízení vydávat.
2. Soudci jsou povinni uvádět identifikaci zákona, podle kterého rozhodují. Rozhoduje-li soudce podle svého svědomí, musí to být z rozsudku zřejmé.
3. Rozhoduje-li soud senátem, musí být rozhodnutí jednomyslné.
Žádné finanční nároky paragraf nebude vyžadovat. Naopak, finanční úspory státu budou znatelné.
Poznámka (Důkaz opakem)
Zkoumám, zda výrok: „V právním státě musí být všechny pravomocné rozsudky v souladu se zákonem“ je výrok pravdivý. Negace výroku je: „V právním státě nesmí být pravomocný rozsudek, který je v rozporu se zákonem“.
Závěr: Výrok je pravdivý, protože jsou pravdivé oba výroky.
