Žaloba na T-Mobile - pokračování 4

Nejvyšší správní soud odmítl mé podání. Odkazuje mne na jiné předpisy, kterými nečinnost soudu mohu ovlivnit. Nevím proč se obracet na další instituce soudu, když existuje Správní soud.           Od:

NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD

657 40 Brno, Moravské náměstí 6

telefon:  [phone], fax: [phone]

e-mail: [e-mail]

Komu:

Ing. Karel Januška

E-mail: [e-mail]

V Brně dne 9. 7. 2012

č.j. Na 148/2012 - 5

Vážený pane,

dne 2. 7. 2012 obdržel Nejvyšší správní soud Vaše elektronické podání, ve kterém se domáháte, aby zdejší soud jednak vydal rozhodnutí, jímž se „přikazuje Městskému soudu v Praze, aby jako soud II. stupně rozhodl spor vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 (č. j. 25 C 189/2011)“, jednak vydal „takové opatření, které by zabránilo soudcům odebírat občanovi základní lidské právo zřeknutí se soudce, který rozhodl proti zdravému rozumu“. Tvrdíte, že v řízení o Vámi podané žalobě k obvodnímu soudu jste dne 26. 3. 2012 odmítl soudkyni, která ve věci již jednou rozhodla, a požádal jste, aby ve věci rozhodl soud II. stupně, nicméně dosud se tak nestalo, v čemž spatřujete i porušení svého práva na rozhodnutí soudu v rozumné době. 

Pravomoc soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví je upravena zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Podle § 4 odst. 1 s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují mj. o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy správním orgánem, o ochraně proti nečinnosti správního orgánu a o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu. Nejvyšší správní soud pak podle § 12 odst. 1 s. ř. s. jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech a v některých dalších případech stanovených zákonem. Nejvyšší správní soud tedy není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí soudů ve věcech civilního soudnictví (kam Váš případ spadá) či jim cokoliv „přikazovat“. Již vůbec pak není oprávněn, stejně jako žádný jiný soudní orgán včetně Ústavního soudu, vydávat Vámi navrhované opatření, kterým se patrně domáháte vyloučení příslušné soudkyně z rozhodování ve Vaší věci, a to skrze ochranu svého práva na zákonného soudce. Primárním účelem práva na zákonného soudce, které je garantováno v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a které představuje významný aspekt práva na spravedlivý proces, je zajistit nestranné a svobodné rozhodování, tj. objevení smyslu a účelu právní normy, resp. zákona, který má být aplikován, tak, aby bylo možno rozhodnout spravedlivě. Právo na zákonného soudce ani právo na spravedlivý proces ovšem v žádném případě není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci, resp. právo na soudce, který by vydání takového rozhodnutí garantoval. Vámi předestřený návrh na vydání opatření zabraňující porušení Vašeho „základního lidského práva na zřeknutí se soudce, který rozhodl proti zdravému rozumu“, naopak smysl a účel práva na zákonného soudce zcela popírá. Výše uvedené ostatně potvrzují i příslušné procesní předpisy (§ 8 s. ř. s. či § 14 o. s. ř.), které účastníkům řízení umožňují v případě pochybností o nestrannosti či nepodjatosti daného soudce vznést námitku podjatosti soudce, ovšem důvodem k vyloučení soudce nemohou být okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

K Vaší námitce, že ze strany příslušného soudu dochází k průtahům ve Vámi vedeném řízení, je vhodné uvést, že s účinností od 1. 7. 2004 zákonodárce reagoval na deficit účinné právní ochrany účastníků řízení proti nečinnosti soudu zavedením institutu návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (ust. § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), který zakládá oprávnění účastníka nebo toho, kdo je stranou řízení podat návrh soudu, aby určil lhůtu k provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení.

Litujeme, že Vám nemůžeme poskytnout příznivější odpověď, a věříme, že z výše uvedeného pochopíte, že jediné, co jsme pro Vás mohli v této chvíli učinit, bylo takto urychleně zareagovat na Vaše podání, abyste nevkládal naděje do orgánu, který Vám bohužel vzhledem ke svým zákonem daným kompetencím nemá v tuto chvíli jak pomoci.

JUDr. Vojtěch Šimíček v. r.

                                                                                                                           předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Jana Kadlečková

 ___________________________________

Odpověď předsedovi senátu:

Vážený pane předsedo senátu.

Děkuji Vám za vyjádření k mému podání.

Bohužel s vyjádřením nejsem jako občan právního státu vůbec spokojen. Podle Vašeho rozhodnutí  není důvod, aby Váš úřad zasahoval z důvodu nečinnosti soudu II.stupně. Odkazujete mne na jakési další kroky, které rozhodně činit nebudu.

V žádném případě se nedomáhám „vyloučení příslušné soudkyně z rozhodování“. Té jsem se neodvolatelně zřekl a žádný soudce nemá takovou pravomoc, aby toto mé rozhodnutí zvrátil.

Napadám procesní postup, který byl použit. Dokážu vám, že soudci soudu II. stupně postupovali v rozporu se zákonem:

Členové senátu JUDr. Blanka Kapitánová, JUDr. Eva Škultétyová a  JUDr. Miroslav Stoklasa:

Vydali rozhodnutí 25 Co 420/2011 – 14, ve kterém přikázali vrátit věc soudkyni I. stupně. Neuvedli, který odstavec Zákona jim takové rozhodnutí přikazuje. Negovali mé rozhodnutí, že případ má řešit jiný soudce.

Tvrzení 1:

Tím se nejméně dva z uvedených členů senátu dopustili trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele.

Důkaz:

Průběh soudního sporu u Obvodního soudu pro Prahu 4  (č. j.  25  C 189/2011) a u Městského soudu v Praze (č. j. 25 Co 420/2011).

Dne 11. 7. 2011 jsem podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Soudkyně rozhodla, že řízení zastavuje a předložený spor rozhodla postoupit Českému telekomunikačnímu úřadu. U tohoto úřadu řízení proběhlo před podáním žaloby a výsledek je uveden v příloze žaloby.

Proti rozhodnutí soudkyně jsem se odvolal a výslovně uvedl, že soudkyně již není mou zákonnou soudkyní. Nepřál jsem si být nadále souzen soudkyní, která přehlédla skutečnost, že součástí žaloby je dokument o tom, že jsem se u ČTÚ spravedlnosti domáhal.

Senát neopravil špatné rozhodnutí soudkyně I. stupně. Postupoval v rozporu s článkem  čl. 82. Ústavy, který stanovuje: Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Jinými slovy:   a) žádný svéprávný občan nesmí svými skutky ohrožovat soudcovskou nestrannost,   b) žádný soudce nesmí svou nestrannost ohrožovat, čili nesmí soudit takovou věc, ve které by mohl být napaden z podjatosti,   c) ani soudce vyššího soudu nesmí nestranné rozhodnutí jiného soudce ohrožovat, ale může vydat své nezávislé rozhodnutí, které vzhledem k nadřazenosti soudů může rozhodnutí soudce nižšího stupně změnit.

Ve svém odvolání jsem se zřekl soudkyně I. stupně. Toto vyloučení soudce soudu I. stupně může po vynesení rozsudku učinit každá strana sporu. Vyšší soud je povinen toto zřeknutí respektovat.

Senát vrátil žalobu soudkyni I. stupně, která přehlédla, že v příloze žaloby je celá složka dokazující, že u ČTÚ řízení již proběhlo. Jednání nařízené soudkyní I. stupně jsem odmítl a logicky jsem se také zřekl všech soudců senátu. Požádal jsem, aby o žalobě rozhodl jiný soudce vyššího soudu.

Soudci jsou povinní dbát přirozeného výkladu práva. Každý občan, který se odvolává proti rozsudku soudu I. stupně předpokládá, že věc bude řešit jiný soudce. Povinností senátu (jako soudce II. stupně) bylo vydat své nezávislé rozhodnutí.

Závěr:

Zákonnými prostředky jsem zabránil tomu, aby o věci znovu rozhodovala táž soudkyně soudu I. stupně a tak jsem zvrátil rozhodnutí senátu (25 Co 420/2011 – 14) jako nezákonné. Tím jsem dokázal, že senát v roli soudce II. stupně rozhodl v rozporu se Zákonem.

Průběhem tohoto konkrétního soudního sporu jsem také dokázal:

Tvrzení 2:

Každý soudce vyššího soudu, který přikáže vrátit spor soudci, který ve věci již jednou rozhodl, se dopouští trestného činu „zneužití pravomoci veřejného činitele“.

Aby tvrzení bylo pravdivé, stačí, když kterýkoliv účastník sporu doplní odvolání následujícím požadavkem: „Žádám, aby o žalobě rozhodl jiný soudce vyššího soudu“. Termín odvolání tento požadavek v sobě mlčky obsahuje. Je-li v zákonných předpisech odstavec, který vrácení žaloby nižšímu soudu přikazuje, je povinností soudu tento odstavec uvést. Ale vůle občana zřeknutí se soudce (vy smyslu, že občan může činit vše, co mu zákon nezakazuje), má nesporně větší váhu než případný špatný zákonný předpis.

Tím považuji Tvrzení 2. za dokázané.

    Vážený pane předsedo, domnívám se, že je vaší povinností tato Tvrzení buď vyvrátit, nebo učinit taková opatření, která zabrání tomuto postupu soudů ve věcech občanskoprávních. (Bod II. v mém podání)

Ing. Karel Januška

Roztoky 15. 7. 2012

Celý spor je dokumentován na webové adrese:  http://dokumentytmobil.wz.cz/