Vydání pana B. Svobody ke stíhání

Pan poslanec B. Svoboda byl vydán sněmovnou ke stíhání. V rozhovoru se vyjádřil, že spoléhá na naše soudy, které budou spravedlivě rozhodovat. Takový předpoklad je bohužel absurdní.

Soudce I. stupně, který povolil stíhat pana Svobodu, by měl být zbaven soudcovského taláru. Aby mohlo být použito trestního řádu ke stíhání kohokoliv, k tomu je nutné, aby se občan (nejenom poslanec) dopustil trestného činu. Takového činu jako je vražda, loupež, nebo 7 milionů v krabici. Pro každého občana platí presumpce neviny. Pouhé podezření, že se mohl dopustit trestného činu, rozhodně neopravňuje žádného soudce, aby dal svolení k trestnímu stíhání. Jenom v našem mafiánském soudnictví je to možné. Nikdo se tomu nediví. Soudci buď neznají zákony, nebo jimi hrubě pohrdají.

Smutné je, že naši zákonodárci se chovají jako ovce, a opakovaně nechávají řádit justiční mafii. Nedávný případ kauzy Tluchoř nikoho nepoučil. Republika bude vydávat zbytečně odškodnění všem obviněním z tohoto případu.  Ale vina na státu ulpí a ponížení občanů nikdo neodčiní.

Viditelné porušování zákona soudci:

1. Soudci nerespektují Ústavu a přirozený výklad práva. Jestliže ve sporu rozhodne soudce I. stupně a některý z účastníků sporu podá odvolání (třeba formou „beru na vědomí rozhodnutí soudce, ale přeji si, aby spor posoudil soudce vyššího soudu“), tak v občanských sporech vyšší soud nerozhodne, ale v rozporu s článkem 82. ústavy (Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.) vyšší soud vrátí řešení sporu nižšímu soudu. Vyšší soud nerespektuje jedno ze zaručených práv občana „činit, co mu zákon nezakazuje“. Odmítnout soudce, který již rozhodl, žádný zákon nezakazuje. Děje se tak i v trestních věcech. Když se obvinění v kauze Tluchoř odvolali k Nejvyššímu soudu, tento soud úplně pominul skutečnost, že žádný trestný čin nebyl doložen skutkem, ale přesto nechal obviněné vazebně stíhat. Pominul presumpci nevinny každého občana a stát se dopustil trestného činu omezování osobní svobody obviněných.

2. Soudy nerespektují znění Listiny práv. Podle Listiny: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Podle Čl. 3. Listiny: Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu… (Tedy i bez rozdílu vzdělání.) Listina práv je jistě nadřazena Občanskému soudnímu řádu (Osř). Přesto soudci požadují po občanovi, aby i v jednoduchých případech měl „právnické vzdělání“, aby se mohl dovolat k vyššímu soudu. Nesolventnímu občanovi to znemožňuje domoci se svého práva. Naopak, žádný zákon nepřikazuje soudci, aby se zabýval vzděláním osoby, která se na soud obrací.

3. Soudci si svérázně vykládají termín „Zákonný soudce“. V Listině je odstavec, který praví, že nikdo nemá být zbaven zákonného soudce. Skutečnost, kdy soudce jednou rozhodne, se musí respektovat jako ukončení „zákonnosti“ tohoto soudce. Má-li tentýž soudce rozhodovat stejný spor, musí dojít ke stejnému výsledku. Termín „závazný právní názor“ je v rozporu s nestranností soudce. Odvolací soudce nesmí spor vrátit témuž soudci, ale musí verdikt nižšího soudu potvrdit nebo opravit.  

Jednání soudců je opřeno o Občanský soudní řád z roku 1963. Jeho úpravy jsou asi dvakrát delší než vlastní znění. Proto by měl být urychleně vypracován nový Soudní řád, který odstraní nesmysly současného předpisu. Musí zajistit spravedlivý průběh soudních procesů.  Musí stanovit odpovědnost konkrétním funkcionářům soudů. Soudce, který jednou rozhodl, nesmí se již nikdy sporem zabývat. Tím se vytvoří předpoklady k tomu, aby rozhodování soudů bylo spravedlivé. Rozhodnutí o stejných sporech musí vést ke stejným rozsudkům u každého soudu.