Vyňal jsem některé odstavce z Listiny a pokouším se přesvědčit zákonodárce, novináře a soudce, aby se zamysleli nad současným stavem naší justice. Pro ostatní občany je to čtení smutné, možná trochu nesrozumitelné.
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Máte z odstavců pocit, že nařízení našich právních předpisů o „povinném zastoupení občana“ před některými soudy je v souladu se zněním Listiny práv? Listina jasně se říká, že nesolventní občan má v civilizovaném státě právo na právní pomoc, nikoliv povinnost. Proč totalitní systém zavedl povinné zastoupení občana před soudy je zřejmé. Každý vyškolený právník musel být členem advokátní komory, ze které mohl být vyloučen. Současné povinné zastoupení přináší značný materiální profit všem „občanům s právnickým vzděláním“. Aby si tento profit upevnili, dali tvůrci z ministerstva spravedlnosti do nových právních předpisů přímo částky, které jim za jejich „výkony“ náleží. Soudci jim ochotně tyto částky schvalují. Soudci přiznávají odměny těm advokátům, kteří spor prohrají a nepřiznávají odměny osobám, které nemají právnické vzdělání. Všechna taková rozhodnutí lze vyvrátit důkazem opaku. Bohužel, ten totalitní systém ze zákona vypustil.
Zářný je případ nového Občanského zákoníku. Jeho tvůrci stanovili povinnost právního zastoupení i při doplňování nějakých parametrů registru podnikatelů.
Analyzuji současný stav.
1. Základní článek Ústavy o soudcích: „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat“. Nestrannost žádného soudce nesmí nikdo ohrožovat. Ze znění článku jednoznačně vyplývá, že každý soudce je při výkonu funkce nezávislý. Ani soudci vyššího soudu nesmí ohrožovat nestranné rozhodnutí soudce nižšího stupně. Povinností soudu II. stupně je vynést své rozhodnutí. A protože má platit axiom dvoustupňového soudnictví, rozhodnutím soudu II. končí zákonný postup. Následovat mohou opravná řízení. Postup vyplývá také ze zaručených občanských práv. Každý svéprávný občan může činit vše, co zákon nezakazuje. Podá-li někdo odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, vlastně tím prohlašuje: „Beru na vědomí rozhodnutí soudu I. stupně, ale trvám na tom, aby spor posoudil soud II. stupně“. Soudci, kteří vracejí spor nižšímu soudu, porušují Ústavu a měli by být kárně potrestáni, nebo zbaveni soudcovského taláru.
2. Ze stejného článku Ústavy plyne, že každý soudce musí hodnotit svou nestrannost, čili podjatost. V první řadě může jít o osobní podjatost, jako je blízký vztah k některému účastníku sporu. Žádný soudce nemá právo rozhodovat o výši své odměny za vykonanou práci. Rozhodnutí každého soudce je v této věci podjaté. Legislativní úpravy zákonných předpisů, které to umožňují, jsou v rozporu s Ústavou. Stejný význam má podjatost ve věcech k moci výkonné. Moc soudní nesmí zasahovat do moci výkonné, protože i soudce je občanem republiky a musí ctít, že za výkonná rozhodnutí je zodpovědná vláda. Tuto skutečnost nerespektují zejména soudci Ústavního soudu. Zrušili rozhodnutí prezidenta Klause, a porušili zásadu nezasahovat do výsostných pravomocí moci výkonné. Právoplatně odvolanou předsedkyni Nejvyššího soudu (která byla do úřadu uvedena prezidentem) znovu vrátili do funkce.
3. Soudci musí zachovávat hierarchii zákonných předpisů. Jestliže zákonný předpis nižší instituce odporuje zákonnému předpisu vyšší instituce, soudci musí postupovat podle znění pro vyšší instituci. Jestliže Ústava i Listina práv stanoví, že svéprávní občané jsou si ve svých právech rovni, potom tato rovnost musí být dodržována. Institut povinného právního zastoupení může být použitý pouze v případech, kdy taková absence může způsobit újmu některé straně sporu.
Hierarchii svých pravomocí by měla dodržovat i moc výkonná (státní zástupci). Jestliže vydá rozhodnutí soudce I. stupně (stát zastupoval také žalobce na I. stupni), potom pravomoc odvolání ze strany státu může mít pouze státní zástupce II. stupně. Nevím, kde státní zástupci na úrovni soudce I. stupně berou pravomoc zpochybňovat rozhodnutí soudce I. stupně.
4. Matematické zákony (dokázané věty) jsou nevyvratitelné. Měly by platit ve všech státních zřízeních. Matematika má své postupy, které dokazují pravdivost výroku. Tato skutečnost byla ve starších zákonných předpisech zakomponována tímto odstavcem: „Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje“. (§ 270 Reichsgesetzblatt 1849 - 1918, böhmisch). Při tvorbě totalitního soudního pořádku v roce 1963 (OSŘ) byl tento odstavec vypuštěn. To umožnilo soudcům vynášet taková rozhodnutí, která se opírala o „závazný právní názor“ a ignorovat jeden základní požadavek na rozhodnutí soudce, že jeho rozhodnutí musí být výrok pravdivý.
5. V zákoně chybí institut, který má řešit stav, kdy po rozhodnutí soudu II. stupně nedošlo ke stavu, kdy se obě strany domnívají, že zákonu bylo vyhověno. Jedná se o spory, kdy stojí proti sobě dvě různá práva (rodička chce rodit doma, lékař nařídí odvoz). Takové případy by měl řešit dovolací soud (porota), složený ze zástupců obou stran. Pravidla takové poroty musí stanovit zákon. Je chybou, že tyto případy řeší Ústavní soud.
Pokud chtějí poslanci jednat o zákonu, který naše republika nutně potřebuje, tak je to zákon, který nařídí soudcům to, co by pro ně mělo být samozřejmé. Je to definice, jak má být zákon chápán. Protože Občanský zákoník byl přijat, bylo by dostatečným řešením přijmout definici zákona, která by napravila všechna pochybení nižších předpisů. Sněmovna by měla definovat, jak mají soudci pojmout termín zákon. Navrhuji:
Zákon České republiky tvoří hierarchické uspořádání všech zákonů matematiky, nejnovějších poznatků věd přírodních a lékařských, Ústava, Listina práv a svobod, zákonná ustanovení vydaná zákonodárným sborem (sbírka zákonů), předpisy a vyhlášky vydané zmocněnými institucemi nebo osobami.
Užitek z tohoto rozhodnutí zákonodárců by byl ohromný. Soudní procesy by se zkrátily nejméně o polovinu, protože soudci II. stupně by nesměli vracet spory soudům I. stupně. Ušetřily by se náklady, které je stát povinen platit za špatná rozhodnutí soudců. Nemohlo by docházet k situacím, kdy bezúhonní občané (a dokonce poslanci chráněni imunitou) jsou měsíc ve vazební věznici. Svéprávní občané by nemuseli být zastupováni občany s „právnickým vzděláním“. Institut povinného zastoupení by musel být používán pouze tam, kde by neznalost zákona mohla občanovi způsobit újmu.
Případným diskutujícím, kteří se domnívají, že se stále opakuji, se omlouvám. Mají pravdu. Ale téma je pro každého občana závažné. Prosím každého diskutujícího, aby uvedl své povolání. Děkuji.
Úvaha je založena na hodnocení procesů z veřejných zdrojů (případ zadržených poslanců, rozhodnutí soudce Paclíka v kauze K. Got) a z procesů, ve kterých jsem po soudu požadoval rozhodnutí o platnosti uzavřených smluv. Popsáno na http://soudniproces.wz.cz/, http://soudniprocesb.wz.cz/, http://soudniprocesb2.wz.cz/, http://soudniprocesus.wz.cz/, http://soudniprocesus.wz.cz/, http://dokumentytmobil.wz.cz/ .
