V souvislosti s dnešním svátkem si kladu otázku, zda by za Rakousko – Uherska bylo možné, aby skupina bezúhonných občanů, mezi nimi někteří bývalí poslanci, byla odvedena do žaláře a měsíc vězněna. Co by tomu říkaly tehdejší politické strany, co by tomu řekl Masaryk, jako poslanec tehdejšího parlamentu. Co by tomu říkali novináři? Domnívám se, že k podobné situaci by za monarchie nemohlo dojít. Bohužel za protektorátu docházelo k daleko horším věcem. A za totality, po vítězném únoru, k tomu docházelo opět. O současnosti se můžeme přesvědčit sami.
Když se Komunistická strana ujala moci, potřebovala „nové“ soudce a právníky. Proto byli na studia právnických fakult vybíráni studenti z velice úzké skupiny občanů. Nestačilo jen studenty vybrat, bylo také nutné upravit právní předpisy tak, aby zdání spravedlnosti bylo formálně zachováno. To se podařilo do té míry, že současná justice pracuje přesně tak, jako v době vlády Komunistické strany.
Základní občanské právo, zakotvené ve Všeobecné deklaraci lidských práv, tj. skutečnost, že svéprávní občané mají před zákonem stejná práva, se podařilo odstranit vložením institutu povinného zastoupení občana před vyššími soudy. Zastupovat mohli pouze advokáti, kteří byli povinně členy advokátní komory. Samozřejmě vyškolení v duchu totality. Povinné zastoupení občana advokátem má smysl pouze tehdy, kdy by občan absencí takové osoby mohl utrpět újmu. Žádný soudce nemá v zákoně přikázáno, aby zkoumal vzdělání občana, který se na soud obrací. Naopak, každý občan má Ústavou zaručené právo činit, co mu zákon nezakazuje. Čili každé odvolání je zřeknutí se soudce, který již rozhodl, a požádání o rozhodnoutí soudce II. stupně. Ten může vynést své konečné rozhodnutí (potvrdit předešlé nebo vynést nové). Tím má skončit zákonný proces a může nastat opravné řízení.
Ani nyní nejsou advokáti ochotni přijímat takové případy, které jsou proti současným soudním praktikám. Naopak, přistoupili na hru, kdy respektují nesmyslné termíny jako „naléhavý právní zájem“ nebo „závazný právní názor“. Za totality byl tento názor vtloukán celému národu a zněl: „Dělnická třída, pod vedením KSČ, na základě vědeckého poznání, zvítězí na celém světě.“ V současnosti se termín „závazný právní názor“ stal oficiálním termínem, který mohou používat všichni soudci vyšších soudů. Co názor obsahuje, nikoho nezajímá. Důležité je, že Ústavní soud nesmyslné termíny potvrdil. Ze sporů o platnosti smlouvy se stávají spory o „naléhavý právní zájem“. Návrhy zákonů z dílny Ministerstva spravedlnosti jsou stále v duchu totality.
Náš soudní systém má být dvoustupňový. Jestliže soudce I. stupně vynese špatný rozsudek, je povinností soudu II. stupně toto rozhodnutí buď potvrdit, nebo vynést nové rozhodnutí. To je pojistka toho, aby nedocházelo ke špatným rozhodnutím soudů. V Ústavě se tato skutečnost objevila v článku 82. „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.“ Znění Ústavy je jednoznačné. Ani soudce vyššího soudu nesmí rozhodnutí soudce I. stupně ohrožovat. Totalitní zákonodárci vložili do soudního pořádku odstavec, který vyšším soudcům umožňoval vrátit spor soudci I. stupně. Patrně všichni předsedové vyšších soudů byli členy KSČ, okamžitě mohli na stranických sekretariátech domlouvat rozsudky takové, jak soudruzi potřebovali.
Každé rozhodnutí soudce (Usnesení, Rozsudek) je třeba chápat jako soudcovo konečné rozhodnutí. Pokud soudce nemá dostatek důkazů, je v jeho pravomoci požádat patřičnou stranu, aby důkazy doplnila. Samozřejmostí je vyjádření protistrany. Jestliže soudce své rozhodnutí jednou vynese, logicky přestává být zákonným soudcem, protože Ústava zakazuje, aby kdokoliv jeho rozhodnutí zpochybňoval. Výklad termínu „zákonný soudce“ je hrubě zneužíván k tomu, aby soudce I. stupně vynášel rozhodnutí, se kterými nesouhlasí. Tím soudci vyšších soudů porušují Ústavu. Z občanských soudních sporů se stává hra, která připomíná ping pong. Spor brněnských studentů s vedením fakulty trval asi dvacet let.
Za monarchie bylo samozřejmostí, že zákony matematiky byly nedílnou součástí zákona. Konkrétně to bylo zajištěno tímto odstavcem: Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje. (§ 270 Reichsgesetzblatt 1849 -1918, böhmisch.) Tento odstavec se z právních předpisů vytratil v roce 1963 (Osř). To ale vůbec neznamená, že zákony matematické logiky neplatí, protože zákony matematiky a přírodních věd jsou nedílnou součástí zákona. Jestliže některý soudce tyto zákony nezná (nebo je špatně interpretuje), svědčí to buď o špatné vzdělanosti soudce, nebo o vědomém zneužívání soudcovské pravomoci.
Případ bývalých poslanců je typický. Policie bez existence trestného činu (vražda, loupež, sedm milionů v krabici) zadržela skupinu občanů a načas je zbavila základního občanského práva svobody pohybu. Krok policie schválil soud I. stupně. Všichni se odvolali k soudu II. stupně. Odvolací soud nerozhodl o propuštění obviněných a vrátil věc soudci I. stupně. Žádný trestný čin nebyl doložen. Jen na základě možného trestného činu, ponechal soud II. stupně bezúhonné občany a některé bývalé poslance ve vazbě. Jak by to vypadalo, kdyby po každém možném trestném „ublížení na zdraví“, byli všichni obvinění vazebně stíhaní? Konstatuji, že odvolací soud se dopustil trestného činu (zbavení základních občanských práv) na celé skupině zadržených. Někteří bývalí poslanci se obrátili na Nejvyšší soud. Rozhodnutí tohoto soudu myslící člověk nemůže pochopit. V právním státě pro všechny občany platí presumpce nevinny. Nejvyšší soud měl na vahách spravedlnosti „zbavení základního občanského práva“ a „obvinění z trestného činu“, nedoložené žádným skutkem. Nejvyšší soud se rozhodl zabývat pouze dvěma bývalými poslanci. Věděl, že ve vazbě je celá skupina. Vydal rozhodnutí, že dva bývalé poslance nelze zbavit základních občanských práv. Srovnejme, kdyby takový postup byl používán třeba v lékařství. Pacient je s konkrétní diagnosou odeslán do nemocnice. Doktoři nepotvrdí diagnosu a vrátí pacienta, který cestou zemře z úplně jiných příčin. Nepochybně by se lékaři dostali do pozice, kdy mohli svou nečinností zavinit smrt pacienta. Soudci Nejvyššího soudu jednali naprosto neprofesionálně. Jejich povinností bylo vyjádřit se k obvinění celé skupiny. Škoda, kterou bude muset stát hradit bezúhonným občanům, je soudcům lhostejná. Nesoudili práva občanů, ale posuzovali právní kroky podřízených soudů. Za takovou činnost nejsou soudci placeni.
Vážení soudci. Jako občan této republiky vás vyzývám k tomu, abyste ctili pravdu, Ústavu, Listinu práv, všechny zákony matematiky, nejnovější poznatky z přírodních a lékařských věd. Takový slib jste dali prezidentu republiky. Podstatou blbé nálady je vaše neprofesionální rozhodování. Mohlo by dojít k činu, který svým rozhodnutím vyprovokujete.
Ing. Karel Januška
V Roztokách 6. 7. 2014
Poznámky:
Dopis je založen na hodnocení procesů z veřejných zdrojů (případ zadržených poslanců, rozhodnutí soudce Paclíka v kauze K. Got) a z procesů, ve kterých jsem po soudu požadoval rozhodnutí o platnosti uzavřených smluv. Popsáno na http://soudniproces.wz.cz/, http://soudniprocesb.wz.cz/, http://soudniprocesb2.wz.cz/, http://soudniprocesus.wz.cz/, http://soudniprocesus.wz.cz/, http://dokumentytmobil.wz.cz/ .
Své úvahy zveřejňuji na blogu iDNES: http://kareljanuska.blog.idnes.cz/
