Čtvrtinu století se nás televizní moderátoři, někteří novináři a politici snaží ubezpečit, že žijeme v zemi, kde platí Ústava a Listina práv a svobod. Je to skutečně pravda? Mají svéprávní občané před zákonem rovná práva?
Rovnost před zákonem si „občané s právnickým vzděláním“ upravili ve všech důležitých zákonných předpisech tak, aby byla pouze papírová. Činnost soudů stát potřebuje ve dvou oblastech. Stát musí dohlížet na to, aby nebyly páchány trestné činy. Soudci (patrně předsedové soudů) zařazují takové případy trestním oddělením (soudní spis dostává značku T). Před sametovou revolucí byly i vojenské soudy (spisy patrně dostávaly značku V). Ostatní případy se nyní nazývají civilní (značku mají C). Logicky by se měly nazývat občanské, protože vojenské soudy nemáme.
Spisová značka případu, kdy soudci rozhodovali o svých doplatcích, je C. Jedná se o spor mezi zvláštní skupinou občanů (soudců) proti státu. Soudci měli rozhodnout, zda stát jim ze svého majetku dává náležitou část.
Soudci musí brát zřetel na zákony a poznání ze všech oblastí přírodních věd a nejnovějších poznatků z lékařské oblasti. Ústava je nejvyšší zákon v napsané podobě a předepisuje toto: Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.
Státní majetek je veličina v čase proměnlivá, a je nepochybně omezená. Jedné soudkyni se zazdálo, že část majetku, kterou jí stát průběžně přiděluje, je menší, než by si zasloužila. Jako občanka se domnívala, že jí náleží větší díl. Takový požadavek vznést může.
Soudce není obyčejný občan. Jeho rozhodnutí musí ostatní občané akceptovat. Jestliže soudce vydá (pravomocné) rozhodnutí, že dědictví připadne dceři, syn musí rozhodnutí respektovat. Soudce nevytváří žádný hmotný majetek, pouze ho rozděluje.
Soudkyně si neuvědomila, že majetek státu je konečná hodnota, tudíž jestli si nárokuje větší podíl z této hodnoty, nutně musí být někomu jeho podíl zmenšen. Nárok rozhodně nelze označit za nestranný. Je to podjatý požadavek. Takové pochybení se může přihodit. Ale že celá soudcovská mašinerie dojde k závěru, že soudci mají nárok si ze společného majetku cokoliv vzít (ke splnění svých potřeb), to mi rozum nebere.
Jestliže soudce nedokáže objektivně posoudit své jednání a jedná pouze v zájmu svého prospěchu, nepatří mu soudcovský talár. Nerozumím postojům předsedů vrcholových soudů, předsedovi Ústavního soudu, předsedovi Nejvyššího soudu a předsedovi Nejvyššího správního soudu. Současné kroky všech zainteresovaných soudců jsou ukázkou jejich morálních hodnot.
Z hlediska "vyššího principu mravního" náleží všechny soudce, kteří se případem zabývali, odsoudit. Je to příklad, jak rozhodování soudu nemá vypadat.
Poslanecká sněmovna by měla soudcům připomenout, že Ústava je součástí zákona, a není trhacím kalendářem.
