Úvaha nad některými rozsudky soudců

Soudcův rozsudek je výsledek  procesu hledání pravdy a spravedlnosti. Soudce je povinen vynést takový rozsudek, který mu předepisuje zákon, nebo jeho svědomí (znalosti, soudcovská čest).

Ústava o rozhodnutí soudce říká toto: „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat“. 

Soudce ve svém rozhodnutí musí vzít v úvahu všechny předložené důkazy. Musí se vypořádat i s důkazem opaku, protože ten může vznést kterákoliv strana. Důkaz opaku se vytratil z právních předpisů v době totality, ale to rozhodně neznamená, že se vytratil ze zákona.

Uvedu příklad, jak by vypadalo zdravotnictví, kdyby pracovalo po způsobu justice. Obvodní lékař pošle pacienta do nemocnice s pravděpodobnou diagnózou. Lékaři v nemocnici by došli k závěru, že o takovou diagnózu se nejedná, nebo že diagnóza není dostatečně definovaná, a vrátili by pacienta obvodnímu lékaři. Líbil by se soudcům takový postup? Všichni lékaři i soudci mají vysokoškolské vzdělání. Každý za své rozhodnutí plně zodpovídá. Z jakého titulu mohou soudci odvolacích soudů vracet spory, aby rozhodl soudce I. stupně? Povinností každého soudce je soudit spor, a nikoliv postup soudce nižšího soudu. Soudy jsou určeny pro službu občanům, ne pro hledání rozporů v zákonných předpisech. Termín odvolání v sobě zahrnuje právo každého na rozhodnutí soudce nadřazeného soudu. Každé odvolání lze uvést větou: "Beru na vědomí rozhodnutí soudce I. stupně, ale žádám, aby spor rozhodl nadřazený soud." Každý občan má právo činit, co není zákonem zakázáno, proto je soud povinen akceptovat občanovo rozhodnutí. Soudce I. stupně již jednou rozhodl, a podle Ústavy jeho nestranné rozhodnutí nesmí nikdo ohrožovat. Pravomoc vracet spor nižšímu soudu odvozují soudci vyšších soudů z nedokonalých soudních pořádků (Osř, a jiné). V důsledku toho může dojít k porušení základních občanských práv bezúhonných občanů, jako se to stalo v případu zadržených poslanců. 

Soudci odvolacích soudů porušují Ústavu tím, že vracejí spor nižšímu soudci.

Soudní postupy nerespektují odstavce Listiny práv. Institut právního zastoupení je zneužíván a uplatňován i v případech, kdy to jde ke škodě občana. Povinné zastoupení občana má být pouze tam, kde by občan mohl bez povinného zastoupení utrpět újmu. Naši zákonodárci (zřejmě pod vlivem právnické loby v parlamentu) stanovili povinné zastoupení i ve zbytečných případech (zápis do obchodního rejstříku, dovolání proti rozsudku odvolacího soudu).

Jestliže současná vláda a hlavně ministryně spravedlnosti má skutečně v úmyslu zbavit stát korupce, potom je nezbytně nutné přijmout taková opatření, aby k podobným případům nedocházelo. Protože nový Občanský zákoník byl do zákonných předpisů již přijat, bylo by vhodným řešením přijmout definici zákona, která by napravila všechna pochybení nižších předpisů. Sněmovna by měla definovat, jak mají soudci pojmout termín zákon. Navrhuji přijatelnou definici:

Zákon České republiky tvoří hierarchické uspořádání všech zákonů matematiky, nejnovějších poznatků věd přírodních a lékařských, Ústava, Listina práv a svobod, zákonná ustanovení vydaná zákonodárným sborem (sbírka zákonů), předpisy a vyhlášky vydané zmocněnými institucemi nebo osobami.

Užitek z tohoto rozhodnutí zákonodárců by byl ohromný. Soudní procesy by se zkrátily nejméně o polovinu, protože soudci II. stupně by nesměli vracet spory soudům I. stupně. Soudní spory by nemohly trvat desetiletí. Nemohlo by docházet k situacím, kdy bezúhonní občané (a dokonce bývalí poslanci chráněni imunitou) jsou měsíc ve vazební věznici. Institut povinného zastoupení by musel být používán pouze tam, kde by neznalost zákona mohla občanovi způsobit újmu. Nepravdivé výroky soudců I. stupně by jistě opravily odvolací soudy.

Pocit právní jistoty by mohl nastat v krátké době po přijetí této definice.

Současný stav vyhovuje jak advokátům, tak soudcům. Zajišťuje jim, že nedostatkem práce nebudou nikdy strádat.

Na situaci jsem upozorňoval i vládu pana Nečase. Bohužel, pracovníci Ministerstva spravedlnosti žádné výhrady k činnosti soudů nepřipustili.

Poznámka: Nevím, na jaké úrovni je právnické studium. Za pozornost stojí příspěvek v mém předešlém blogu, diskutujícího pod jménem Jan Pavelka:

Pane Januška, po dnešku jste pro mě ztracený případ. Nejen že nejste schopen chápat psaný text, ještě hezky stylem, za který by se nemusel stydět Josef Goebels, překrucujete co lidi napíšou.

Takže naposledy:

1) Důkaz sporem není důkaz opaku

2) Zákon Vám zakazuje říci, že o dovolání má rozhodnout správní soud (který navíc ani u daného soudu neexistuje)

3) Nutnost právního zastoupení a možnost za určitých podmínek vrátit spor nižšímu soudu je naprosto v pořádku a není v rozporu s ůstavou či LZPS

A nejen že soudcovskou funkci přijmu - ale pak budu vynášet výroky, které označíte za nepravdivé, nebudu kontrolovat pravdivost svých výroků negací a budu žádat u některých řízení povinné zastoupení. Protože z toho co jsem Vám za poslední mešíce napsal do diskusí plyne, že to je naprosto v pořádku. A kdybyste si nastudoval co jsem Vám doporučil zjistil byste to taky.