Rozpor mezi zněním Listiny práv a rozhodnutími jednotlivých soudů mi připadá tak důležitý, že se snažím zainteresovat i Veřejného ochránce práv.
Podnět směřuje: Proti státu – orgány státu nedodržují Ústavu a Listinu práv.
V soudním sporu s telefonním operátorem soudkyně I. stupně rozhodla, aby spor opět řešil Český telekomunikační úřad, u kterého jsem se domáhal spravedlnosti před podáním žaloby. Odvolání jsem podal podle článku Ústavy a Listiny práv „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno“ a odmítl jsem být nadále souzen soudkyní, která hrubě pochybila.
Městský soud v Praze toto mé odvolání neakceptoval, neuvedl odstavec zákona, podle kterého rozhoduje, nezabýval se důkazem uvedeným v žalobě a opakovaně vrátil spor k řešení soudkyni I. stupně.
Obrátil jsem se na Nejvyšší správní soud. Ten se odmítl mou stížností zabývat. Podal jsem stížnost k Ústavnímu soudu podle článku 36. Listiny práv: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Od podání žaloby uběhlo 19 měsíců a triviální spor není vyřešen, tím jsem krácen na svém právu obdržet rozhodnutí soudu v rozumné době.
Soudkyně Ústavního soudu odmítla řešit mou stížnost s poukazem na znění zákona o Ústavním soudu. Upřednostnila znění zákonného předpisu o procesním postupu soudu, před vlastním zněním Listiny práv a Ústavy. Tento postup potvrdil i předseda Ústavního soudu.
Vedle stížnosti na nerespektování mého práva odmítnout soudkyni, která již jednou rozhodla, jsem se u Ústavního soudu dovolával rozhodnutí o rovnosti před zákonem pro všechny občany. Doložil jsem, že svéprávní občané nemají před zákonem rovná práva. Občan s „právnickým vzděláním“ může ve své věci (v občansko právním sporu) podat dovolání k soudu, kdežto nesolventnímu občanovi je toto právo absolutně odebráno.
Nedomnívám se, že postup Ústavního soudu je správný. Doporučení od Ústavního soudu, abych se obrátil na mezinárodní soud neakceptuji. Mohu veřejně prohlašovat, že v naší republice neplatí Ústava a Listina práv a mé právo „činit, co není zákonem zakázáno“ soud neakceptuje. Čili stát opovrhuje mými právy tím, že nepožaduje od orgánů justice plnění Ústavy a Listiny práv.
Na základě soudního procesu mohu konstatovat: Soudci Městského soudu v Praze, soudci Nejvyššího správního soudu a soudci Ústavního soudu nejednají nestranně, jak jim nařizuje článek 82. Ústavy, ale jednají podjatě ve prospěch občanů s „právnickým vzděláním“.
Dožaduji se, aby Veřejný ochránce práv připomněl státu jeho povinnost, kontrolovat plnění pilířů zákonných ustanovení (Ústavy a Listiny práv), před všemi ostatními zákonnými předpisy.
Roztoky, 28. 2. 2013
Ing. Karel Januška
Popis sporu je na internetové adrese: http://dokumentytmobil.wz.cz
