Stížnost k Ústavnímu soudu.

Na ÚS se obracím ve snaze dosáhnout stejných práv, jaká před Zákonem mají osoby s právnickým vzděláním. Požaduji, aby bylo zachováno mé právo činit vše, co mi Zákon nezakazuje.

Věc: Stížnost k Ústavnímu soudu.

Pod termínem Zákon České republiky rozumím hierarchické uspořádání všech zákonů matematiky, všech nejnovějších poznatků přírodních a lékařských věd, Ústavu České republiky, Listinu práv a svobod a všechny písemné zákonné předpisy vydané zákonodárným sborem (Sbírku zákonů) nebo oprávněnou institucí. Česká republika má pouze jeden Zákon. Matematika stojí nade všemi zákonnými předpisy, protože její zákony jsou nevyvratitelné a nezávislé na společenském zřízení. Poznatky lékařských a přírodních věd jsou závislé na aktuálním stavu poznání a politickém uspořádání společnosti.

Základní předpoklady (axiomy) spravedlivého uspořádání soudního systému v právním státu jsou tyto:

Platí přirozený výklad práva. Platí, že občan může činit vše, co mu nezakazuje Zákon. Soudce může vynášet pouze taková rozhodnutí, která mu Zákon předepisuje. Systém soudnictví je dvoustupňový. Moc soudní a moc výkonná jsou nezávislé.

Své právo obrátit se na ÚS opírám o znění Listiny práv a svobod.

Na základě obecné definice Zákon žádám, aby Ústavní soud vydal tato rozhodnutí:

I. ÚS navrhuje (přikazuje, doporučuje) moci zákonodárné a výkonné, aby ze zákonných předpisů č. 182/1993 sb (o Ústavním soudu) a č. 99/1963 (Občanského soudního řádu) odstranila všechny odstavce, které zakládají nerovnost mezi svéprávnými občany,  advokáty a „občany s právnickým vzděláním“.

Zdůvodnění: Podle znění Listiny práv svéprávní občané jsou si ve svých právech rovni, čili občan Januška a advokát mají před zákonem stejná práva.  Soudce žádného soudu nemá pravomoc zkoumat vzdělání svéprávného občana, který se na soud obrací. Povinností soudce je pouze posoudit předložené důkazy a rozhodnout spor, nikoliv zabývat se dosaženým vzděláním navrhovatele sporu. Pravomoc zkoumat vzdělání (pouze) navrhovatele, není žádným Zákonem soudcům nařízena. Advokáti a „osoby s právnickým vzděláním“ mají v současnosti před zákonem jiná práva než svéprávní občané. Ale podle Čl. 1. Listiny práv: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Podle Čl. 3. Listiny: Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu… Dále: Podle článku 34. Listiny Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

Svéprávný občan, který není advokátem, je vyloučen z možnosti podat stížnost  k Ústavnímu soudu, i když to Listina výslovně zakazuje. Je-li občan nesolventní, službu advokáta zaplatí stát. Vlastní řízení zase zaplatí stát formou mzdy ústavního soudce. Mezičlánek advokáta je nezákonný, přináší jen větší finanční náklady státu (nebo občana) na řešení případu.

Každému svéprávnému občanovi bez právnického vzdělání je odebrána pravomoc podat dovolání ve své věci. Tuto pravomoc přisoudil zákonný předpis „osobě s právnickým vzděláním“. Je-li občan nesolventní, je mu pravomoc podat dovolání odebrána absolutně. Dovolání nepochybně patří mezi základní lidská práva.

II. ÚS navrhuje (přikazuje, doporučuje) moci zákonodárné a výkonné, aby zákonný předpis č. 99/1963 (Občanský soudní řád) dala do souladu se zněním Ústavy a principem dvoustupňového soudnictví. Soudce, který ve věci jednou rozhodl, přestává být zákonným soudcem.

Zdůvodnění: Podle znění Ústavy je rozhodnutí každého soudce konečné. Nikdo nesmí ohrožovat jeho nestrannost. Povinností odvolacího soudu je znovu rozhodnout spor podle předložených důkazů. V pravomoci odvolacího soudu je rozhodnutí ponechat nebo změnit. Termín odvolání, který je použitý k zahájení odvolacího procesu, v přirozeném výkladu práva značí: „Beru na vědomí rozhodnutí soudce soudu I. stupně. S rozhodnutím nesouhlasím a přeji si, aby spor rozhodl soudce vyššího soudu.“ Na takovou formu odvolání má právo každá strana sporu. Žádný Zákon svéprávnému občanovi nezakazuje odmítnout soudce, který již jednou rozhodl. V přiložených dokumentech o soudním sporu vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4, Městským soudem pro Prahu a Nejvyšším správním soudem  je popsán absurdní průběh jednání a rozhodnutí jednotlivých soudů. Jedná se o triviálního spor (platnost smlouvy s telefonním operátorem, ve které jedna strana poruší smluvní podmínky), který jsem soudu podal 11. července 2011. Soudkyně I. stupně rozhodla, že spor má řešit opět ČTÚ, u kterého byl spor řešen před podáním žaloby. V odvolání jsem soudkyni z dalšího jednání vyloučil tím, že jsem písemně prohlásil, že nechci, aby mne nadále soudila (protože v právním státě může činit občan vše, co mu zákon nezakazuje). Městský soud (jako soud II. stupně) se nezabýval důkazem předloženým v žalobě, ani skutečností, že jsem se právoplatně zřekl soudkyně I. stupně a bez uvedení odstavců zákona podle kterých rozhodoval, vrátil spor téže soudkyni.  Na jednání u soudu I. stupně jsem trval na tom, aby rozhodl Městský soud. Soudkyně vrátila spor zpět Městskému soudu, ale ten v jiném složení soudců vydal identické rozhodnutí. Protože máme Nejvyšší správní soud, došel jsem k závěru, že tento úřad je určen k tomu, aby takové případy řešil. Žádný zákonný předpis mi nezakazuje obrátit se na NSS. Po tomto soudu jsem požadoval, aby přikázal Městskému soudu rozhodnout primární spor. Bohužel jsem neuspěl. Nejvyšší správní soud došel k závěru, že nemá pravomoc přezkoumávat a rušit rozhodnutí soudů ve věcech civilního soudnictví či jim cokoliv „přikazovat“. Nejvyšší správní soud nepředal mé podání jinému soudu, který takovou pravomoc má. Čili mé podezření z nezákonného rozhodnutí Městského soudu nemůže vyřešit žádná soudní instituce.

V přiloženém souboru Dokumenty k ÚS jsou uvedené: Žaloba, Rozhodnutí soudu I. stupně, Odvolání, Stížnost k Městskému soudu, Rozhodnutí Městského soudu (2x), Podání k Nejvyššímu správnímu soudu a jejich rozhodnutí.

Podrobný popis sporu je na internetové adrese: http://dokumentytmobil.wz.cz .

III. ÚS navrhuje (přikazuje, doporučuje) moci zákonodárné a výkonné, aby do soudního pořádku nově zařadila ustanovení senátu při dovolacím soudu.

Zdůvodnění: Řada soudních sporů spočívá v posuzování dvou zákonných práv. V dovolacích případech by měl rozhodovat senát složený ze soudců, advokátů a odborníků (laiků). Rozhodnutí senátu by mělo být jednomyslné, protože většinový výrok nezaručuje jeho pravdivost. Řada sporů by končila u těchto senátů a ÚS by se mohl zabývat problematikou, která mu přísluší.

Domnívám se, že tato instituce v soudním pořádku dosud není.

Roztoky, 26. 12. 2012.

Ing. Karel Januška