Nezbytnou podmínkou k tomu, aby naši soudci rozhodovali spravedlivě a vynášeli jen pravdivé výroky, je jednotné chápání definice Zákona. Odpudivým příkladem je termín „naléhavý právní zájem“ v našich předpisech.
V platném Občanském soudním řádu je:
§ 80
Žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména
a) o osobním stavu (o rozvodu, o neplatnosti manželství, o určení, zda tu manželství je či není, o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci partnerství, o určení otcovství, o osvojení, o způsobilosti k právním úkonům, o prohlášení za mrtvého);
b) o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva;
c) o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Účelem tohoto paragrafu je doporučit soudci, kdy se má (rodinným) případem zabývat. Což dává smysl, ale v odstavci c) není přesně definováno, že se jedná o rodinné právo. Ten odstavec měl znít třeba „c) o určení, zda tu právní vztah nebo právo mezi stranami je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.“
Z paragrafu řešícího rodinné vztahy se stal nový paragraf, který dovoluje soudcům téměř vše. Zpochybňujete platnost smlouvy, advokát protistrany prohlásí, že žaloba neprojevila naléhavý zájem a soudce rozhodne podle tohoto odstavce. Logický rozbor termínu „naléhavý právní zájem“: Každá žalující strana má naléhavý zájem, aby soudce rozhodl, protože požadovat o rozhodnutí soud je projev maximálního právního zájmu. Každá žalovaná protistrana má naléhavý právní zájem na tom, aby spor řešený nebyl, protože jí vyhovuje stávající stav. Naléhavým zájmem státu je spor vyřešit rychle a spravedlivě. Jestliže soudce rozhodl na základě tohoto odstavce ve prospěch protistrany, a spor není o rodinném právu, s největší pravděpodobností soudce jedná podjatě.
Soudci a advokáti hrají s občany nepěknou hru. Předstírají, že jednají podle zákona. Mají pravdu v tom, že v nějakém předpise se mluví o naléhavém právním zájmu. Zamlčují, že celý paragraf jedná o rodinném právu.
Podobné je to s termínem „závazný právní názor“. To do předpisů zavedly „osoby s právnickým vzděláním“ ještě v dobách totality. Soudilo se podle závazného právního názoru, že dělnická třída zvítězí na celém světě. Kdo s takovým názorem nesouhlasil, mohl se ocitnout v uranových dolech. Někde se snad ještě soudí podle dogmat. Ale náš soudní systém by taková dogmata neměl obsahovat.
Dokud parlament nepřikáže soudcům, jak je třeba interpretovat termín Zákon, lze těžko očekávat, že se tristní stav naší justice zlepší. Ideální by bylo, kdyby Nejvyšší správní soud vydal tento, nebo podobný „závazný právní názor“:
Zákon České republiky tvoří hierarchické uspořádání všech zákonů matematiky, nejnovějších poznatků věd přírodních a lékařských, Ústava, Listina práv a svobod, zákonná ustanovení vydaná zákonodárným sborem (sbírka zákonů), předpisy a vyhlášky vydané zmocněnými institucemi nebo osobami.
Nejenže by to vylepšilo státní pokladnu, ale hlavně stav naší justice by se radikálně změnil. Délka řešení sporů by se zkrátila nejméně o polovinu.
