Proč pravda nevítězí

Základem správné činnosti demokratického státu je oddělení moci zákonodárné (Senát a Poslanecká sněmovna), moci výkonné (vláda, armáda, policie) a moci soudní (všechny soudy).

Pravda v naší republice (navzdory ujišťování všemi vrcholnými orgány) nevítězí. Občané se spravedlnosti často nedovolají. Pokusím se vysvětlit proč.

Státní zástupci nejsou zařazení tam, kam patří. Nyní jsou v gesci Ministra spravedlnosti. Ale jejich povinností je dohlížet, nebo dávat podněty policii, aby život všech obyvatel probíhal tak, jak nařizují zákony. Každý občan může činit vše, co není zákonem zakázáno. Logicky z toho vyplývá, že státní zástupci mají být součástí Ministra vnitra.

Někteří státní zástupci se nyní chovají jako by byli součástí moci soudní. Zasahují do soudních postupů. Jejich zasahování se opírá o znění Občanského soudního řádu, který Ministerstvo spravedlnosti není schopné uvést do stavu čitelného pro všechny občany. Znění tohoto právního předpisu umožňuje soudcům ignorovat libovolné důkazy, které občan předloží. Umožňuje soudcům vynášet výroky, které jsou z hlediska matematiky nepravdivé. „Závazný právní názor“ nám ve sdělovacích prostředcích vysvětlovali různí ministři spravedlnosti. Předseda Ústavního soudu se domnívá, že soudci mají nalézat právo, a podle toho rozhodovat. V právním státě soudce rozhoduje podle předložených důkazů a svého svědomí, znění zákona musí chápat hierarchicky.

Ústavní soud nezasáhl do výkonu amnestie odcházejícího prezidenta Klause. Amnestie sice na čas vyprázdnila věznice, ale protože systémovou chybu zákonodárci neopravili, věznice opět praskají ve švech a nespravedlivě odsouzení jsou opět v „nápravném zařízení“. Stát doplácí na špatnou interpretaci Ústavy. Senát je zralý na zrušení.

Zárukou spravedlivého rozhodování je respektování pravdy. Soudce hledá pravdu v žalobě. Má právo a povinnost rozhodnout podle svých znalostí zákona a podle svého svědomí. Vždy existují pouze dva možné výroky soudce. Jsou to:

1) Soud uznal důkazy žalobce. Rozhodnutí soudu musí být: „(Soud dává za pravdu žalobci.) Žalovaná strana je povinna splnit požadavky žalobce v těchto bodech….. Žalovaná strana uhradí soudní náklady žalobci.“

2) Soud neuznal důkazy předložené žalobcem. Rozhodnutí soudu musí být: „Žaloba se zamítá. Žalobce je povinen uhradit žalované straně veškeré soudní náklady.“

Žádné jiné rozhodnutí soudce nemůže vydat. V každém sporu musí být lhostejné, která strana se na soud obrátí. Výrok soudu k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně. Ústava, soudcovský slib a zákony matematiky to zaručují, ale soudci se podle toho neřídí. 

Když soudce jednou o případu rozhodne, tak podle Ústavy se již nikdy nesmí k případu vyjadřovat („Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat“).  Změnit své rozhodnutí by soudce musel na přání (či dokonce na příkaz) třetí osoby. Rozhodl by závisle. Proto máme dvoustupňové soudnictví. Ke spravedlivému rozřešení každého sporu musí stačit rozhodnutí dvou soudců. Jenom výjimečně se může stát, že spor mezi dvěma účastníky nemá řešení (právo rodičky rodit doma a povinnost lékaře chránit zdraví dítěte). Takové spory musí končit u smírčího (dovolacího) soudu.

Připomínám slib Hnutí ANO před volbami do Poslanecké sněmovny (2013): Právo a soudy tu nejsou pro právníky, ale pro občany. To neznamená, že musí laik rozumět všem zákonům, ale naopak, že to nepotřebuje. Pokud žije poctivý a slušný život, zákony musejí být na jeho straně, aniž by je musel studovat. A stane-li se mu křivda, u soudu musí najít zastání.

Hnutí ANO je ve vládě druhé období, ale na svůj slib patrně zapomnělo.

Cesta, jak se rychle dostat ze současné situace, je jednoduchá. Stačí k tomu dva kroky:

1. Přeřadit institut Státního zastupitelství do gesce ministra vnitra. Státní zástupci budou dohlížet na průběh vyšetřování, které vede stát. Jako příslušníci moci výkonné jsou vázaní mlčenlivostí a nemůže dojít k neoprávněnému úniku citlivých informací. Musí dodržovat přísnou hierarchii. Pouze tímto administrativním krokem se rázem zvedne úroveň naší justice.

2. Soudcům je třeba připomenout literu Ústavy a soudcovský slib. Takovým způsobem, který nedovoluje překrucovat literu Ústavy. Třeba podobným Upřesněním:

§ 1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

(1) Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

(2) Ústava, Listina základních občanských práv a svobod,

(3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU, NATO),

(4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

(5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje porota nejméně tří soudců. Její rozhodnutí musí být jednomyslné.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý spor má nárok na dva zákonné soudce, případně rozhodnutí dovolacího soudu. Soud na každém stupni má povinnost vyřešit spor. Nemá právo nutit jiné soudy, aby za něho rozhodovaly.

Státní úředníci plní cíle, které si současná vláda stanovila. Vedoucí státních úřadů jsou za to zodpovědní.

 Uskutečněním obou kroků bude ekonomický přínos pro republiku značný. Zkrátí se délka řešení soudních sporů nejméně o polovinu. Spravedlnost bude zaručená pro občany, instituce i stát.

Již nikdy nedojde k případům „brněnských studentů“ po sametové revoluci, kauzám Tluchoř, Nečas, Parkanová, Bohuslav Svoboda, Dalík, soudce Havlík, Rath, H-System, tisíce okrádaných dlužníků, atd., žádnou amnestií nemůže dojít k potrestání nevinných. Nesmyslné nároky exekutorů se dostanou pod kontrolu moci soudní. Pravda a spravedlnost zvítězí.

Většina zákonodárců jsou „ občané s právnickým vzděláním“. V Parlamentu nebudou ochotní vzdát se svých privilegií.

Při dobré vůli zákonodárců by neměl být problém učinit Upřesnění součástí právních předpisů. V nejhorším případě budou muset občané čekat na další volby do poslanecké sněmovny.

Ing. Karel Januška, ID: uiz6ad