Občanskému soudnímu řádu by neměly být přiznávány atributy zákona. Je v rozporu s Listinou práv.
Podle Čl. 1. Listiny práv: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné“. Podle Čl. 3. Listiny: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu…“ (Tedy i bez rozdílu vzdělání.) Občanský soudní řád přikazuje, že dovolání k Nejvyššímu soudu může podat pouze občan s „právnickým vzděláním“. Čili Osř je v rozporu s Listinou, protože osoba s „právnickým vzděláním“ má jiná práva, než občan bez tohoto vzdělání. Výhody občanů s „právnickým vzděláním“ jsou v přímém rozporu s Listinou práv a svobod. Tato skutečnost nevadí žádnému občanu, který právnické vzdělání má. Mně ale vadí nesmírně. Titul pochybného absolventa z právnické fakulty mu umožňuje, aby se (třeba ve své věci) obracel na Nejvyšší soud, i když tento titulovaný občan třeba vůbec neví, co je to důkaz z opaku. Smutné je, že naše právnické fakulty, Justiční akademie, soudci Ústavního soudu, poslanci a senátoři jsou k danému problému lhostejní.
Pikantností v Občanském soudním řádu je více. V § 80 odst.c) se praví:
„o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem“. Logický rozbor pojmu „naléhavý právní zájem“: Navrhovatel (žalobce) má ve všech případech naléhavý právní zájem na tom, aby soud spor vyřešil (jinak by kauzu nepředkládal soudu). Odpůrce má ve všech případech právní zájem na tom, aby spor řešen nebyl (kdyby měl shodný názor jako navrhovatel, případ nepůjde k soudu). Právní zájem státu je nepochybný. Stát si platí celou justici, aby spory byly řešeny spravedlivě a rychle. Z toho plyne, že povinností soudce je zabývat se problémem a nikoliv tím, zda existuje nedefinovaný právní zájem. Jestliže soudce v rozhodnutí poukáže na právní zájem, je zřejmé, že buď nepřipravil řízení tak, aby mohl rozhodnout, nebo je podjatý a straní odpůrci. Vlastní problém soudci nemohou řešit podle ustanovení zákona, který je v podstatě příručkou, jak mají soudy postupovat. Na internetovém vyhledávači příkazem hledej výraz „naléhavý právní zájem“ obdržíme velké množství nálezů. To je důkazem toho, že soudci jsou podjatí a rozhodují nikoliv podle zákona, ale podle soudního pořádku.
Zvláště na pováženou je § 236 Osř: „dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné“. Soudci (I. stupně i odvolacího soudu) dobře zdůvodní špatné rozhodnutí a občan nemá možnost dovoláni ani s pomocí osoby „s právnickým vzděláním“. To je nástroj k tomu, aby soudci mohli vynést jakýkoliv rozsudek (i takový, který lze vyvrátit důkazem z opaku) a občan nemá možnost dovolání.
Další problematickou skutečností je postup soudů. Čl. 82. Ústavy praví: „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat“. Jinými slovy: svéprávný občan, samotný soudce ani soudce jiného soudu nesmí ohrožovat nestranné rozhodnutí žádného soudce. Soudce vyššího soudu, který vynesl rozsudek o vrácení věci, nutí soudce nižšího soudu, aby rozhodl podle jeho mínění a zbavuje se zodpovědnosti za svůj názor na projednávanou věc. Povinností soudce vyššího soudu je vynést podle zákona své nezávislé rozhodnutí a neohrožovat nezávislé a nestranné rozhodnutí soudce jiného soudu. To, že takto postupovali soudci v totalitním soudnictví, není důvodem pokračovat v této praxi. Ve všeobecném povědomí je soud studentů z brněnské vysoké školy a představitele vedení školy. Je to normální, že spor trvá 21 let a pořád není ukončen? Kde soudci vyšších soudů berou tu moc, která jim dovoluje vrátit věc soudům nižším? Ústava jim to jednoznačně zakazuje. Dovozovat tuto pravomoc z Občanského soudního řádu nelze, protože je to v rozporu s Ústavou.
Obranou proti podjatému postupu soudu by mohlo být uvádět každou žalobu větou:
Můj právní zájem (ve smyslu § 80 Osř) je, aby soud spor rozhodl.
Odvolání nebo dovolání uvádět větami:
Beru na vědomí nezávislé rozhodnutí soudce. S rozhodnutím soudce nesouhlasím a ve smyslu Listiny prohlašuji, že tento soudce již není mým soudcem a žádám, aby ve věci rozhodl jiný soudce.
Poznámka:
Tento rozbor vznikl jako zkušenost ze soudního procesu, který jsem inicioval v roce 2006. Parlament tenkrát chtěl, aby majitelé pozemků dostali z fondů EU alespoň nějaké nájemné od uživatelů půdy (bývalých JZD). Proto vydal zákon, že pozemkovou daň budou platit majitelé pozemků. V nových smlouvách měla být zahrnuta skutečnost, že plátcem daně je majitel. Na otázku advokátovi, zda je možné, že soud vynese rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem mi rovnou řekl: Ano takový rozsudek padne a nic se s tím nedá dělat. Jděte od toho a ušetříte za výdaje. Co z toho pro mne vzniklo, můžete sledovat na těchto adresách:
http://soudniproces.wz.cz/ http://soudniprocesb.wz.cz/ http://soudniprocesb2.wz.cz
Problémové věci z řízení jsem se snažil předložit i Ústavnímu soudu. Ústavní soud stížnost odložil, protože není podána advokátem. Podle mého názoru je rozhodnutí ústavního soudce v rozporu se zákonem. Předseda ÚS mi neodpověděl. Dokumenty k Ústavnímu soudu jsou na adrese:
http://soudniprocesus.wz.cz/
