Povinnost soudu vyřešit spor

Každý demokratický stát je založen na třech samostatných pilířích. Je to moc zákonodárná, moc výkonná a moc soudní. Vztahy mezi nimi jsou definované v Ústavě.

Vážení zákonodárci.

Vaší vinou trestně stíhaný poslanec Rath běhá po svobodě a úkoluje soudy. Vaší vinou rozhodoval soudce Elischer, který byl ve vazební věznici. Pravda z televizní obrazovky a Českého rozhlasu je pokřivená. Soudce si upraví žalobu a pak odsoudí obžalovaného. Tisíce nespravedlivě odsouzených občanů se v našem „právním státě“ nikdy spravedlnosti nedočkají.

Každý soud může žalobu vyřešit pouze dvěma výroky:

A: „Žalobce má pravdu. Žalovaná strana splní podmínky uvedené v žalobním návrhu. Náklady soudního řízení hradí žalovaná strana.“

Nebo B: „Žaloba se zamítá. Náklady soudního řízení hradí žalobce.“

Ústava nepředpokládá, že by soudce mohl rozhodovat o něčem jiném, než je žalobní návrh. Proto hledání jakési pravdy, zda se některá strana může domáhat změny rozhodnutí soudce, je nesmyslné a nezákonné.

Trestně stíhaný soudce je důkazem toho, že soudy nerespektují literu zákona. Zvyklost soudních postupů z doby „lidově demokratického státu“ je mafiánské zasahování do moci výkonné. Dovoluje soudcům, aby nařizovali jiným soudcům. To je porušení základního pilíře demokratického státu. Porušuje soudcovu nezávislost.

Moc soudní má nepochybnou moc nařizovat občanům, institucím i státu. Ale musí rozhodovat výhradně ve sporných případech. Musí sdělit, která strana žaloby je v právu, a podle důkazů rozhodnout. Nesmí porušovat základní články Ústavy. Moc soudní je založená na pravomoci jednotlivých soudců. Každý soudce se rozhoduje samostatně. Ústava soudcům zaručuje jejich nezávislost. Ústava čl.: 82.: ,,Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.“

Ústava každému soudci zaručuje jeho nestrannost. Právo přikazovat jinému soudci, aby rozhodoval podle „závazného právního názoru“ je v rozporu s ústavním článkem 82. a článkem 9.: „Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.“

Soudci nadřazených soudů mají právo zrušit rozhodnutí nižších soudů. Ale nesmí nižším soudům přikazovat, jaké rozhodnutí mají učinit. Tím porušují nestrannost soudců nižších soudů.

Dvoustupňový soudní systém s možností dovolání řeší veškeré případy. Je-li sporné rozhodnutí prvního i druhého stupně, dovolací soud musí rozhodnout s konečnou platností. Takové případy mohou nastat třeba při posuzování dvou práv. Právo rodičky rodit doma a povinnost lékaře chránit zdraví dítěte. Rozhodnutí dovolacího soudu musí být konečné. Každé rozhodnutí soudu musí být zřetelné pro obě strany sporu.

Předpokládání možného dalšího postupu (tak zvané „nepravomocné rozhodnutí“) je nezákonné. Rozhodnutí každého soudu je pravomocné. Jiný soud (odvolací nebo dovolací) musí rozhodnout, zda je přípustné odvolání nebo dovolání.

Aby republika spěla k právnímu státu, do právních norem je třeba neprodleně zařadit příkaz:

Každý soud má povinnost vyřešit předložený spor. (Nemá právo nutit jiný soud, aby za něj rozhodoval.)

Nikdo jiný než zákonodárci to nemůže učinit. Voliči to patrně ohodnotí. Příkaz by se měl přijmout okamžitě, ve stavu nouze.

Státní zástupci dohlížejí na průběh vyšetřování. Proto mají patřit do pravomoci ministerstva vnitra.