Pohrdám Ústavním soudem

Jsme národ negramotných občanů? Slyšeli jsme novoroční projevy dvou nejvyšších představitelů moci zákonodárné. Zaznamenali jsme projev prezidenta a předsedy vlády.

Předseda senátu (Kubera-ODS) i předseda Poslanecké sněmovny (Vondráček-ANO) zamlčují velký problém republiky. Nikoho neudivuje, že bývalý poslanec Rath je na svobodě a úkoluje justici. Nikoho neudivuje, že desetitisíce občanů jsou doslova pronásledovaní exekutory. Nikoho neudivuje, že soudce si upraví žalobní návrh a odsoudí podle „svého právního názoru“. Nikoho neudivuje, že někteří občané jsou soudem zbavení svého legálně nabytého majetku.

Asi žiju v jiné republice, než naši vrcholní političtí představitelé. Svobodné volby nám měly zajistit, aby republika byla právním státem. Volby nám zajistily, že „občané s právnickým vzděláním“ si z republiky učinili dojnou krávu.

Komentátoři všech sdělovacích prostředků (soukromých i veřejných) bezostyšně pomlouvají občany, kteří se stali členy Parlamentu. Všichni poslanci mají imunitu, která je přesně definovaná. O žádném občanovi nesmí nikdo prohlašovat, že je „trestně stíhaný“, dokud takový výrok nevynesl nezávislý soud.

Jestliže se státní zástupce domáhá na poslancích, aby se vyjádřili k jeho domněnkám o možném trestném činu poslance, měl být svým nadřízeným okamžitě odvolán. Listina práv takový krok výslovně zakazuje. „Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.“

Problémem naší společnosti je ignorování základních zákonů demokratické společnosti. To jsme zdědili po totalitním systému. Soudci obdrželi hromadnou amnestii za chování v totalitě. Politické strany neměly žádný kapitál, kterým by mohly zabezpečit svůj provoz. Nejjednodušší byla cesta zákonem si zabezpečit svůj provoz. Proto si zákony poslanci upravili tak, aby činnost politických stran byla finančně zajištěná. Vůle voličů budovat právní stát byla, a pořád je některým stranám lhostejná. Ústavní soud k tomu mlčky přihlíží, nebo potvrzuje některé sporné zákonné opatření.

Soudy jsou v demokratickém státě nezávislou mocí. Aby byly náklady na soudy minimální, mají jednotliví soudci předepsané, jak musí rozhodovat. Každý soudce může konkrétní případ soudit pouze jednou. To je uzákoněno jak v Ústavě, tak v Listině základních práv a svobod.  Příkaz zní: „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.“  To je elementární nepřekročitelná zásada, kterou musí každý soudce dodržovat. Jasně z ní plyne, že soudce nemůže nařizovat jinému soudci. Povinností každého soudce je vynést své rozhodnutí. Subjekt, který se obrací na soud, požaduje po soudci, aby jednoznačně rozhodl o tom, zda má pravdu. Jsou pouze dvě možnosti, jak může soudce rozhodnout. Může pravdu přiznat žalobci, nebo žalobu zamítnout.

Služba soudců je zpoplatněná (i pro stát). Poplatky musí být dostatečně vysoké, aby odradily od účelových soudních návrhů. Žádný soudce nesmí akceptovat jakákoliv doporučení jiných subjektů. Vyjadřovat se musí pouze ke znění žaloby. Žalobu musí porovnat se svou znalostí právních předpisů, a rozhodnout podle svého svědomí, zda je žaloba oprávněná. Nic jiného nesmí soudce činit. V případě, že žaloba není podložená řádnými důkazy, povinností soudce je žalobu zamítnout.

Každý občan, který se na soud obrací, požaduje konkrétní (spravedlivé) rozhodnutí. Nikdo nežádá, aby soudce své rozhodnutí zdůvodňoval. Soudce musí prohlásit, zda uvedená žaloba je pravdivá, nebo žalobu zamítnout. Je ryze osobní věcí soudce, jak případ rozhodne. Jestliže soudce (v prvním stupni soudu) rozhodne, už nikdy se nesmí k dané kauze vyjadřovat. Jedná-li se o identický skutek, který provedlo více občanů, stačí rozhodnout pouze jeden případ. Všechny ostatní skutky mohou být (soudními úředníky) vyřešené s odkazem na předcházející pravomocné rozhodnutí soudu. V právním státě musí být dva identické činy vyřešené identicky. Bez ohledu na místo činu.

Ústava předpokládá, že soudnictví je dvoustupňové. Každý účastník sporu má právo se proti rozhodnutí soudu v prvním stupni odvolat. Odvoláním se výkon rozhodnutí soudu pozdržuje. Soud druhého stupně (odvolací) má identické předpisy. Musí danou kauzu vyřešit. Nesmí nutit jiného soudce, aby za něho rozhodoval.  Když (chybně) vrací řešení soudu prvého stupně, nutí soud, aby rozhodl závisle, což Ústava jednoznačně zakazuje.

Jen výjimečně se řeší případy, kdy dvě práva nelze porovnat.  Proto existuje soud dovolací, který musí spor vyřešit smírem.

Nezávislé soudy jsou placenou službou jak pro občany, tak pro stát i instituce. Stát nese největší náklady na justici, proto musí dbát na ekonomickou stránku.

Řešení současné situace je jednoduché. Stačí soudcům přikázat, aby zákony matematiky byly nedílnou součástí zákona, a přísně dodržovali literu Ústavy.

Státní zástupce zařadit do gesce ministra vnitra, protože odpovídají za zákonný postup policie.

Ekonomické úspory budou značné. Doba řešení jednotlivých případů se podstatně zkrátí. Náklady státu poklesnou o miliardy. Stát se nebude dopouštět trestných činů, nebudou náklady za chybná rozhodnutí soudů. Žádný soudce nebude obviněný z korupce.

K soudům se bude chodit pro spravedlivé rozsudky. Budou skutečnou ochranou i pro nemajetné občany.