Předpokladem každého spravedlivého rozhodnutí je, že výrok soudu je pravdivý. Nepravdivý výrok nemůže být spravedlivý. Totalitní právo a současné úpravy Občanského soudního řádu (a tradice) umožňují soudcům vynášet nepravdivé výroky. Chybí definice Zákona, která by stanovila hierarchii zákonných předpisů.
Soudce Paclík měl rozhodnout, zda K. Gottovi náleží náhrada soudních výdajů za spor o zaplacení daní. Připomeňme, že zpěvák primární soudní spor o vrácení daní vyhrál a stát mu vrátil částku, která patrně převyšovala zákonný předpis.
Soudce Paclík vypracoval zdůvodnění, ve kterém došel k závěru, že K. Gott nemá nárok na zaplacení nákladů, které vynaložil při vedení primárního sporu.
Někteří diskutující vyčítali K. Gottovi, že se nehodlá tomuto rozhodnutí soudce vzepřít. Pouze na základě svých osobních pocitů. Diskutující z řady „občanů s právnickým vzděláním“ rozhodnutí soudce Paclíka urputně bránili s odkazem na to, že nikdo z diskutujících nemohl do rozhodnutí soudce nahlédnout.
Máme dva soudní výroky. První je pravomocné rozhodnutí, které lze v přirozené mluvě definovat takto: K. Gott nepodvedl stát a daň zaplatil podle platných předpisů. (A stát vrátil přeplatky, které zpěvák zaplatil.)
Druhý (nepravomocný) je výrok soudce Paclíka: Občan K. Gott nemá nárok na uhrazení soudních nákladů, které vynaložil na dosažení pravomocného rozhodnutí.
Nepochybně můžeme tato dva soudní výroky spojit do jediného, který zní: K. Gott nepodvedl stát, (a daň zaplatil v zákonné výši) a nenáleží mu, aby mu stát uhradil soudní výlohy.
Proveďme důkaz opaku na výrok: K. Gott nepodvedl stát a nenáleží mu náhrada soudních výdajů.
Důkaz opaku říká, že negace pravdivého výroku je opět výrok pravdivý. Negace předcházejícího výroku je: K. Gott podvedl stát a náleží mu náhrada soudních výdajů. Je to věta pravdivá? Z ní by vyplynulo, že každému, kdo prohraje soudní spor, náleží vyplatit náhradu za soudní výlohy. Nevím, jakým způsobem soudce Paclík odůvodnil své rozhodnutí, ale nepochybně vynesl výrok nepravdivý.
Z předchozích diskuzí k uvedenému tématu je zřejmé, že „občané s právnickým vzděláním“ dovedou hájit jakékoliv rozhodnutí jiného „občana s právnickým vzděláním“. Sice bez důkazů, ale urputně. Soudci by v žádném případě neměli rozhodovat podle toho, jaké vzdělání má občan, který se na soud obrací. To je pohrdání Listinou práv.
