Naše soudy nerespektují práva, která občanům náleží podle Ústavy a Listiny práv a svobod.
Aby pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí, je nezbytně nutné, aby soudci a státní zástupci ctili zákony. Bohužel, zděděné stereotypy dovolují soudcům jednat a vynášet taková rozhodnutí, která jsou v přímém rozporu se zákonem. Zákonodárci jim takové chování stále umožňují.
Základní pravidlo presumpce neviny je pro soudce a státní zástupce kusem papíru, který lze kdykoliv porušovat. Všichni jsme byli svědky, jak bez existence trestného činu (nebo takového činu, který trestný čin dokládá) byla zadržena skupina bezúhonných občanů a dokonce i bývalých poslanců. Nadřazené soudy vůbec neřešily, zda došlo k trestnému činu, a vyjmuly bývalé poslance z trestného stíhání. Jestliže z obviněné skupiny byli někteří členové vyjmuti, pak muselo následovat okamžité zrušení obvinění celé skupiny. Taková elementární věc by měla být soudcům zřejmá. Nelze měnit skutkovou podstatu trestného činu. Trestný čin je nutnou podmínkou k tomu, aby občan mohl být zbaven (třeba dočasně) svých základních občanských práv.
Listina práv a svobod zaručuje občanovi, že může činit vše, co mu není zákonem zakázáno. Jestliže se občan obrátí na soud a soudce (prvního stupně) vydá své rozhodnutí, je toto rozhodnutí konečné. Ústava jednoznačně praví, že nikdo (ani soudce nadřazeného soudu) nesmí toto rozhodnutí zpochybňovat. Pouze soudce nadřazeného (odvolacího) soudu může toto rozhodnutí změnit. Občan má právo činit vše, co není zakázáno, a proto se může právoplatně zříci dalšího rozhodování soudce I. stupně a požádat, aby spor rozhodl odvolací soud. Kde vzali soudci pravomoc vracet spor soudci, který již jednou rozhodl? Soudci mají vysoká peněžní ohodnocení proto, aby unesli zodpovědnost za své rozhodnutí. Kolektivní rozhodování soudců (senát u soudu II. stupně) zavedl totalitní režim. Některým soudcům a advokátům takový postup náramně vyhovuje. Proto soudní spory připomínají hru ping-pong. Občan a stát se stává dojnou krávou pro občany s právnickým vzděláním. Soudci pohrdají právem občana, které mu přiděluje Ústava.
Listina práv stanovuje rovnost svéprávných občanů před zákonem. Stanovuje, že nesolventnímu občanovi je stát povinen zajistit právní pomoc v případech, kdy by bez této pomoci mohl utrpět újmu. Žádnému soudci nepřikazuje, aby zkoumal vzdělání občana, který se na soud obrací. Zákonodárci (zřejmě na návrh Ministerstva spravedlnosti) vtělili do předpisů povinnost, aby byl občan zastupován advokátem. To vede k tomu, že podat dovolání (mimořádný prostředek) může pouze solventní občan. Nesolventní občan je zbaven možnosti podat dovolání. Podat dovolání ke Správnímu soudu sice občan může, ale tento soud mu sdělí, že není v jeho kompetenci rozhodovat postupy soudů v civilních věcech.
Důkaz opaku byl nedílnou součástí zákona, který platil za Rakouska i v první republice. Totalitní systém upravil znění Občanského soudního řádu tak, že soudci nemají povinnost kontrolovat svá rozhodnutí důkazem opaku. Soudci přehlížejí odkaz na tento důkaz. Jednají, jako by tento důkaz neexistoval. To je pohrdání zákonem.
Domnívám se, že současná situace by šla rychle a bezproblémově odstranit. Stačí soudcům a státním zástupcům přikázat jednat přesně podle Ústavy a Listiny práv. Definovat, jak chápat termín „zákon“ v nejvyšším smyslu. Definice by mohla znít třeba takto:
Zákon České republiky tvoří hierarchické uspořádání všech zákonů přírodních a matematických věd, nejnovějších poznatků z věd lékařských, Ústava České republiky, Listina práv a svobod, nařízení zákonodárců (Sbírka zákonů) a nařízení institucí a jednotlivců, kteří k tomu mají oprávnění.
Kdyby ministerstvo spravedlnosti vtělilo podobnou definici do zákona o státních zástupcích, právní postavení občanů by se podstatně zlepšilo. Soudní procesy by se zkrátily. Nemohlo by docházet k ignorování presumpce neviny. Špatné nové právní předpisy by soudci měli korigovat, aby nedocházelo ke zločinům na dětech (MFD). Ušetřilo by se na nákladech ministerstva spravedlnosti.
Poznámka: Úvaha je založena hodnocení procesů z veřejných zdrojů (případ zadržených poslanců, rozhodnutí soudce Paclíka v kauze K. Gott) a z procesů, ve kterých jsem po soudu požadoval rozhodnutí o platnosti uzavřených smluv. Popsáno na http://dokumentytmobil.wz.cz/, http://soudniproces.wz.cz/, http://soudniprocesb.wz.cz/, http://soudniprocesb2.wz.cz/, http://soudniprocesus.wz.cz/.
