Občanský soudní řád zbavuje občana základního lidského práva.

(Veřejný dopis.)   Vážený pane předsedo vlády dovolte, abych Vám sdělil toto: Občanský soudní řád zbavuje občana základního lidského práva.  

 Občanský soudní řád (Osř) byl vypracován v roce 1963. Jaké měl tehdy úkoly lze vyvozovat z toho, k jakým rozhodnutím soudci docházejí i nyní. Zde jsou některá rozhodnutí podle současného znění Osř:

Smlouva, která se vlivem legislativy dostala do rozporu se zákonem, je platná.

Smlouva, ve které je uvedeno, že dlužník může místo peněžitého plnění splnit povinnost svými (nedefinovanými) produkty, je v souladu s morálními principy.

Soudce II. stupně přidělil občanovi téhož soudce, kterého se občan již zřekl.

Osř je v rozporu s  článkem 82 Ústavy. : Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Jinými slovy: svéprávný občan, samotný soudce ani soudce jiného soudu nesmí ohrožovat nestranné rozhodnutí žádného soudce. Osř dovoluje soudcům vyššího soudu, vynášet rozhodnutí  o vrácení věci soudcům nižšího stupně (používá k tomu termín „závazný právní názor“). Čili dovolil jim, aby ohrozili nestranné rozhodnutí jiného soudce. Tato „pravomoc“ pro soudce vyšších soudů úplně zrušila osobní odpovědnost soudců za svá rozhodnutí.

Základem kontroly rozhodování soudců je podřízenost soudů (jako institucí) a právo občana na odvolání (ve smyslu beru na vědomí rozhodnutí soudce, ale přeji si, aby o věci rozhodl jiný soudce) a dovolání (ve smyslu jako odvolání, ale proti rozhodnutí soudce II. stupně).

Osř zbavuje občana základního lidského práva dovolat se proti rozhodnutí soudu II. stupně. Toto právo přiděluje osobě s „právnickým vzděláním“. Osř  vůbec nebere v úvahu, že by občan mohl žít v situaci, která mu nedovolí zaplatit si osobu s právnickým vzděláním.

Má-li si republika říkat právní stát, potom uvedená skutečnost by měla být velmi rychle napravena. Při té příležitosti by měl být soudcům připomenut článek 82. Ústavy a definovat, že s vydáním rozhodnutí každý soudce přestává být zákonným soudcem případu.

Domnívám se, že obdobná chyba je také v zákoně o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb). Ten v rozporu s Listinou práv a svobod odebírá občanovi právo obrátit se na Ústavní soud a toto právo přiděluje advokátovi. To, zda je stížnost smysluplná by měl rozhodnout ústavní soudce a stěžovatel ani státní pokladna by neměla být zatěžována finančními náklady.

Uvedené závěry jsou ze soudních procesů dokumentovaných na adresách http://soudniproces.wz.cz/   http://dokumentytmobil.wz.cz/

a z diskusí o daném problému na portálu  http://kareljanuska.blog.idnes.cz/

Zde je jeden z diskusních příspěvků:

Jsou i jiná nesmyslná ustanovení Osř. Podle jednoho ustanovení se může "Účastník" při jednání před soudem dát zastoupit kteroukoliv fyzickou osobou, která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu.(§27 Osř.) Z dikce tohoto ustanovení vyplývá rovnost práv všech zastupujících osob a to bez ohledu zda zastupující osoba je či není advokátem (notářem, znalcem a pod.). Jiné ustanovení Osř, tuto rovnost vyvrací, neboť: Odměna za zastupování patří k nákladům řízení, jen je-li zástupcem advokát nebo notář anebo patentový zástupce v rozsahu oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy.(§137.odst.2. Osř) Takže zásada rovnosti přístupu k právům je zde zásadním způsobem porušena. Paradox: Advokát prohraje svou nekompetentností spor u soudu prvního stupně a ne-advokát svým odborným přístupem při odvolání uspěje. Odměna za úspěšné zastoupení ne-advokátem přiznána soudem nebude, neúspěšnému advokátovi naopak ANO!

Ing. Karel Januška

Roztoky 1.1.2012

Odesláno elektronickou poštou