Jednání podle pravdy a znění Ústavy by mělo být samozřejmostí pro činnost každého úřadu i úředníka.
Prohlašovat o platném právním systému naší republiky, že jsme právním státem, mohou jenom „občané s právnickým vzděláním“. Pro tuto vrstvu občanů to někdy platí. Mají takovou pravomoc, že se mohou obracet i na Ústavní soud. To občan bez právnického vzdělání nemůže.
Jak zásadně chybí nadřazenost moci soudní, nad mocí výkonnou vidíme na chystaném zákonu o přídavcích na děti.
Rozpory mezi „nepřizpůsobivými“ obyvateli a obecní samosprávou nemůže vyřešit žádný všeobecný zákon. Jediná rozumná cesta je nechat rozhodovat soudce. Ten má zákonem stanovené, že musí rozhodovat nejenom podle znění zákona, ale také podle svého svědomí. Když dva soudci (v prvním i druhém stupni) rozhodnou podle svého svědomí, že je občanovi činěná křivda, nepochybně bude postupované podle zákona demokratického státu. Žádný státní zástupce nesmí o takovém rozhodnutí soudu prohlásit, že je nepravomocný.
Současný stav, kdy zákonodárci a soudci neuznávají pravdu jako základní parametr soudního výroku, vede jen k narůstání státních a justičních úřadů.
Nejenom Pythagorova věta, ale i Archimédův zákon musí být součástí zákona. Důkaz opaku a vyloučení třetího ze žaloby jsou axiomy, které nelze pominout. Obzvláště senátorům a moderátorům ČT by to měl někdo vysvětlit. Prezident to nebude.
