Mnoho soudců pohrdá Ústavou

Ústava a Listina práv jsou základními právními předpisy naší společnosti. Bohužel, těmito nejvyššími právními normami se soudci neřídí. Odvolávají se na odstavce zákonných nařízení ze Sbírky zákonů. Odstavec ze zákona o Ústavním soudu, nebo odstavec z Občanského soudního řádu je pro soudce důvodem, aby porušovali odstavce Ústavy a Listiny. Představitelé moci výkonné (prezident, předseda vlády, ministr spravedlnosti) jsou se stavem v naší justici spokojení. Moc soudní si z doby totality uzmula taková práva, která jí nepřísluší.

Základní právo presumpce neviny není dodržováno. Moc výkonná se dopouští trestných činů na bezúhonných občanech (dokonce na některých bývalých poslancích).

V rámci platnosti nového Občanského zákoníku jsou páchány trestné činy na dětech (MFD).

Ústavní soud nerespektuje, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno zkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny, a posílá mne k soudu do Štrasburku.

Listina práv stanovuje rovnost svéprávných občanů před zákonem. Stanovuje, že nesolventnímu občanovi je stát povinen zajistit právní pomoc v případech, kdy by bez této pomoci mohl utrpět újmu. Žádnému soudci nepřikazuje, aby zkoumal vzdělání občana, který se na soud obrací. Přesto ministerstvo spravedlnosti navrhlo zákonodárcům vtělit do předpisů o Ústavním soudu povinnost, aby stěžovatel byl zastupován advokátem.

Daleko horší je situace, kdy dovolání (vyslovení nesouhlasu s rozhodnutím soudu II. stupně) musí být také podáno „osobou s právnickým vzděláním“. V takovém případě je nesolventní občan absolutně zbaven možnosti podat dovolání. Podat dovolání ke Správnímu soudu je sice možné, ale tento soud občanovi sdělí, že není v jeho kompetenci rozhodovat postupy soudů v civilních věcech.

Ústavní článek 82. nařizuje: Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Každý soudce je při rozhodování nezávislý.  Ani soudci nadřazeného soudu nesmí ohrožovat nezávislé rozhodnutí soudce I. stupně. Povinností soudu II. stupně je vydat své rozhodnutí (potvrdit, nebo změnit rozhodnutí, nebo usnesení soudce I. stupně).

Každý výrok soudce I. stupně má být konečný. Nelze rozlišovat mezi usnesením a rozhodnutím. Nemá-li soudce dostatek podkladů k vydání rozsudku, je jeho povinností opatřit si důkazní materiál před vydáním rozhodnutí.

V případě, že s rozhodnutím soudce v I. stupni některá strana nesouhlasí, má právo odvolat se k soudu II. stupně. Soud II. by měl rozhodnout. V žádném případě by neměl spor vrátit soudci I. stupně, protože tím porušuje článek 82. Ústavy.

Každý, kdo se odvolává proti rozhodnutí soudce I. stupně, má právo požadovat rozhodnutí nadřízeného soudu. Toto právo mu zaručuje jak Ústava, tak Listina práv, protože každý může činit, co mu zákon nezakazuje. Každý má právo zříci se soudce, který jednou rozhodl. Bohužel toto základní občanské právo je soudy II. stupně ignorováno. Proto soudní spory trvají léta a domoci se práv občana, která vyplývají z Ústavy a Listiny, je někdy nemožné.

Naše soudnictví má být dvoustupňové. Rozhodnutím soudu II. stupně má končit zákonný postup a mohou nastat opravné kroky. Měly by být definovány smírčí poroty (senáty) u patřičných soudů. Stanoveno složení a způsob rozhodování. Tím by se zabránilo tomu, aby ryze technické problémy, nebo problémy sporů dvou práv (právo rodičky a povinnost lékaře záchranné služby) se dostávaly až k Ústavnímu soudu.

Soudci nerespektují důkaz opaku, který je součástí Zákona. Zákony matematiky, přírodních věd, nejnovější poznatky z lékařských věd jsou nepochybnou součástí Zákona. Soudce se musí vyrovnat se skutky, které dosud nenastaly.

 Všechny politické strany stavu v justici nečinně přihlížejí. Ministerstva vydávají zákonné předpisy, které odporují matematickým zákonům. Otřesný případ byl zákon o volbě prezidenta. Sčítání procent by snad ani školák střední školy nenavrhnul. Poslanci, senátoři ani bývalý prezident zjevnou chybu v zákonném předpise neodstranili.

Bývalý prezident se rozhodl řešit pomalost soudních procesů tím, že udělil amnestii delikventům, bez ohledu na újmy poškozených. Neuplatnil svou nejvyšší pravomoc (moci výkonné), podvolil se moci soudní a ponechal ve funkci předsedkyni Nejvyššího soudu. Od té doby je Ústavní soud v postavení, které mu nepřísluší. Poslanci či strany se na Ústavní soud obrací s případy, které jsou výlučně v jejich pravomoci. A Ústavní soud někdy ruší výlučné pravomoci zákonodárců, bez ohledu na dopad hospodaření státu.

Snad některá politická strana či hnutí přijde k rozumu, a navrhne to, co občanům všechny strany pořád dluží. Přinutit soudce k tomu, aby respektovali zákony matematiky a dodržovali znění Ústavy a Listiny práv. Stačí přikázat soudcům, aby respektovali hierarchické uspořádání Zákona. Odstavce ze Sbírky zákonů nelze uplatňovat, jestliže protiřečí odstavcům z Ústavy a Listiny práv.

Poznámky: Úvaha je založena hodnocení procesů z veřejných zdrojů (případ zadržených poslanců, rozhodnutí soudce Paclíka v kauze K. Gott) a z procesů, ve kterých jsem po soudu požadoval rozhodnutí o platnosti uzavřených smluv. Popsáno na http://soudniproces.wz.cz/, http://soudniprocesb.wz.cz/, http://soudniprocesb2.wz.cz/, http://soudniprocesus.wz.cz/, http://dokumentytmobil.wz.cz/).

O pravdivosti mých tvrzení jsem připraven diskutovat přes e-mail.