Kdo přinutí justici, aby dodržovala Zákon?

Naše republika má jen jeden Zákon. Jeho nedílnou součástí jsou všechny zákony matematiky a přírodních věd. Dále je to Ústava a Listina základních práv a svobod.

Součástí Zákona je samozřejmě také soubor zákonných předpisů (Občanský soudní řád, Občanský zákoník, Trestní řád,….), ale jen v tom rozsahu, který neodporuje výše jmenovaným zákonům. Některé zákony (s výjimkou zákonů matematiky) mohou být časem revidovány (za výrok, že země se otáčí kolem slunce, se ve středověku upalovalo, Pythagorova věta platí napořád).  Soudce nemůže znát všechny zákony, ale musí vědět, že existují. Může vydávat pouze pravdivá rozhodnutí, která mu předepisuje Zákon. Nelze-li najít zákon nebo zákonné ustanovení, musí rozhodovat podle svého svědomí v duchu zákona.

Základním paragrafem pro jednání soudců je čl. 82 Ústavy, který stanovuje: Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Jinými slovy:  

a)  žádný svéprávný občan nesmí svými skutky ohrožovat soudcovskou nestrannost,  

b) žádný soudce nesmí svou nestrannost ohrožovat, čili nesmí soudit takovou věc, ve které by mohl být napaden z podjatosti,  

c)  ani soudce vyššího soudu nesmí nestranné rozhodnutí jiného soudce ohrožovat, ale může vydat své nezávislé rozhodnutí, které vzhledem k nadřazenosti soudů může rozhodnutí soudce nižšího stupně změnit.

Bohužel současná praxe odvolacích soudů je jiná. Opírají se o článek 38. Listiny práv, který praví:

(1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

Domnívají se, že tento článek zmocňuje soudce soudů II. stupně (odvolací soud) k tomu, aby kauzu vrátili soudci I. stupně v případě, kdy tento soudce pochybil. Takový postup odvolacích soudů je v rozporu s Ústavou, protože termín „odvolání“ lze interpretovat takto: „Beru na vědomí rozhodnutí soudce, s rozhodnutím nesouhlasím a přeji si, aby o věci rozhodl jiný soudce. Prohlašuji, že soudce, který takto rozhodl, již není mým zákonným soudcem.“

 Není sporu o tom, že na zřeknutí se soudce má právo každá strana sporu, protože občan může činit vše, co mu Zákon nezakazuje. V Ústavě není žádný odstavec, který by soudci nařizoval, že může něco přikazovat jinému soudci, naopak čl. 82. mu to zakazuje.

Z toho plyne, soudce může každou kauzu řešit pouze jednou. Soudci vyšších soudů, kteří vracejí věc k projednání nižšímu soudci (který pochybil), zneužívají pravomoc veřejného činitele a nejednají podle Ústavy.

Ministru spravedlnosti a všem zákonodárcům jsem navrhl tento doplněk zákonných předpisů:

(1) Zákonným soudcem případu se stává ten soudce, proti kterému nejsou vzneseny námitky od žádné strany sporu.

(2) Soudce přestává být zákonným soudcem případu v okamžiku, kdy  v dané věci zveřejní  své rozhodnutí.

Bohužel, zatím jsem se nesetkal s pochopením. Tato specifikace by měla nesporně vliv na počet stání před soudem. Lze odhadnout, že by se počet stání u soudů snížil minimálně o třetinu, spíše o polovinu až dvě třetiny. Zabránilo by možnému  korupčnímu jednání soudců.