Existuje málo důležitých rozhodnutí, které ovlivňují celý náš život. A když jsou důležitá, tak pořádně. Je to volba základní, střední a vysoké školy, volba partnera, bydliště aprvního zaměstnání. Mezi jednotlivými základními či středními školami je obrovský až propastný rozdíl. Pokud chcete, aby vaše dítě mělo opravdu dobrou budoucnost, vyberte mu školu, která je v okruhu 25 km ta nejlepší. Jak se taková škola pozná?
Koncept školství je špatný
Tvrdí to asi nejlepší odborník na vzdělávání doktor a filozof Edward de Bono, kterého OSN zařadila mezi 250 nejvýznačnějších lidí, kteří ovlivnili lidstvo. Je to evropský zakladatel kreativity a laterálního myšlení. Na Maltě vede roční studium kreativity, kterým se inspirovala i česká Asociace pro rozvoj kreativity a inovačního myšlení - www.arkim.cz. Jako kreativní poradce pracuje de Bono pro NNT, IBM, Eriksson, MCKinseys, Ciba-Geigy, Ford a další. Přednáší na univerzitách v Oxfordu, v Londýně Cambridgi a na Harvardu. Napsal 45 knih a založil Cognitive Research Trust. Je poradním expertem v oblasti vzdělávání pro OSN.
De Bono tvrdí, že vzdělávací systémy jsou zaměřeny jen na kumulaci znalostí, ale vůbec neučí lidi produktivnímu myšlení. Učí jen kritickému myšlení, které nevede k novým pohledům a koncepcím. Děti a studenti řeší úlohy, které někdo vymyslel, a pohybují se v předem daných mantinelech. Téměř nikdo jim nedává provokativní příklady typu: Co by se stalo kdyby…. Představte si svět, v němž….Co podle vás potřebuje lidstvo objevit….Popište svět v roce 2050….apod. (viz práce studentů na www.t.i.cz).
Podle kritiků školství je hlavním úkolem vzdělávání vytvářet pracovní místa ve velice nákladném zařízení na hlídání dětí. De Bono k tomu dodává: „Výuka jazyka, matematiky, dějepisu, přírodopisu, zeměpisu apod. jsou považovány za nezbytné. Avšak pokud jde o výuku myšlenkových dovedností, požadujeme důkazy, že je opravdu nezbytná. Problém by měl stát obráceně: jak může vůbec nějaký vzdělávací systém, který si klade za cíl výuku základních dovedností potřebných pro život v demokratické společnosti, obhájit, že se nedostalo na tu nejzákladnější lidskou schopnost – myšlení?“ Odpovědí je tvrzení, že přece v rámci každého předmětu děti myslí. De Bono ale vysvětluje: „Kdo píše na PC dvěma prsty, bude psát dvěma prsty i v šedesáti. To není nedostatkem praxe, je to tím, že prostě celý život píše dvěma prsty. Skutečnost, že se jakési myšlení ve škole používá, ještě neznamená, že se vyučují myšlenkové dovednosti. Těm je třeba se učit výslovně, taková výuka musí mít své místo v osnovách, aby si žáci i rodiče uvědomili, že lze o rozvíjení této schopnosti uvažovat.“
Podle de Bona je hlavní obtíž vzdělávání v tom, že to je samoúčelný systém: vytýčí si vlastní úkoly a k nim potom směřuje. „Pedagogové si uvažování dovedou představit jen jako „analýzu“ a „kritické myšlení“. Ke vzdělávání totiž přistupují tak, že studentům předkládají výukový materiál a vyžadují, aby na něj reagovali. To se však vůbec nepodobá běžnému životu. Ve skutečném životě si lidé musejí shromažďovat charakteristiky, které jim dovolí vůbec o něčem uvažovat, určovat priority, generovat nápady a jejich alternativy, rozhodovat se, vyvíjet iniciativu.“
Chybí proaktivní myšlení
Podle de Bona se vzdělávání téměř výlučně orientuje na „reaktivní myšlení“. Jeho zkušenosti s podnikateli, manažery a špičkovými specialisty říká, že to nemůže stačit. Lidé se musí učit produktivnímu a kreativnímu myšlení, bez něhož se dnes žádná firma, která myslí na zítřek – neobejde.
De Bono tvrdí, že současné vzdělávání je pouze věcí informací a správných či špatných odpovědí podle učenice. „Proto se tak zdůrazňuje kritické myšlení, analýza a logická dedukce. Opomíjí se ta nejdůležitější část – vněmové uchopení (v knize de Bona: Pravdu mám já, určitě ne ty).
„Pokud chceme změnit uvažování společnosti, musíme se snažit o to, aby vzdělávání plnilo ten nejzákladnější úkol – vyučovalo myšlenkové dovednosti. To je ze všeho nejdůležitější. Vzdělávací instituce k tomu nejsou ochotné, protože jejich pracovníci jsou součástí tohoto systému, který má velmi omezený pohled na to, co myšlení vlastně je a musejí splňovat jeho nepatřičné nároky.“
Podle De Bona budou rodiče brzo rezolutně požadovat, aby školy při výuce myšlenkových dovedností odváděly mnohem lepší práci. V anketě, kterou před lety pořádal George Gallup, vyjádřilo šedesát procent rodičů nespokojenost s tím, jak se jejich děti učí ve škole „přemýšlet“. Je to s podivem, že před více než třemi sty lety J.A.Komenský vymyslel nejdokonalejší způsob výuky hrou a zapojením pěti smyslů. Dnešní tzv. superlearning objevuje Komenského jako vzdělávacího génia. Místo jednoduchosti a radosti se ze vzdělávání dělá „věda“, která nikoho nebaví. Kdyby nebyla školní docházka povinná, většina dětí by do školy nechodila. České školy místo Komenského raději upřednostňují koncept vzniklý za Marie Terezie – bezduchý dril faktů.
Jakou tedy vybrat školu?
Vybrat si dobrou školu trvá dlouho. Je to jako vybrat si životního partnera. Je to shánění referencí od věrohodných či významných lidí, kteří do školy nedávno chodili nebo tam měli své děti. Je to mnoho povídání si s ředitelem školy a s učiteli. Jak na vás učitelé působí? Mají zdravé sebevědomí nebo jsou zakomplexovaní? Jen zdravě sebevědomý učitel, který má rád svou práci a není „vyhořelý“, může zvyšovat sebevědomí a sebeúctu svých svěřenců. Může jim vdechnout lásku k poznání a nadchnout je pro nějaký obor. Bez lásky k poznání a k vědění je školní docházka jen otravným plněním hlavy nudnými fakty. Dobří učitelé dokáží překonat výše uvedené nevýhody školského systému a individuálně rozvíjet tvořivost a talent vašeho dítěte. Už víte, jakou školu svému dítěti vyberete? Do dobré školy se vyplatí dítě vozit i dvacet až třicet kilometrů. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody (výmluvy).
Příště: Vyberte svým dětem tu správnou školu II.
