O bojovém výcviku a politické korektnosti

V minulých dnech proběhly internetem dvě zprávy, které vzbudily pozornost (nejen) střelecké veřejnosti. První z nich se objevila včera a týkala se německé neonacistické skupiny, která jezdila trénovat střelbu sem do Čech.

Přešel jsem to celkem lhostejně, i když nácky dost nesnáším – uznávám ale, že ve svobodné zemi má každý právo dělat cokoli, co mu zákon nezakazuje, bez ohledu na politické názory. Zaujal mne ale komentář : „(Mluvčí frakce Zelených) Tausendfreundová má informace, že při střelbě v Česku používali členové organizace terče v podobě lidských postav“. To v Německu zákon zakazuje – i obranné disciplíny se střílí do jakýchsi protažených osmiúhelníků. U nás to zakázané není, a na terče se zobrazením člověka u nás občas střílí nejen němečtí neonacisté, ale i normální Němci, normální Češi, normální Angličané, a vůbec skoro každý, koho baví střelba a má dost mozku na to, aby chápal rozdíl mezi papírovým terčem a živým člověkem. Přesto ale odpůrci držení zbraní často tvrdí, že střelba na terče zobrazující nebo připomínající člověka vyvolává znecitlivění a odbourává zábrany vůči střílení na lidi.
Druhá zpráva přišla z Holandska. Tam se ministr bezpečnosti a spravedlnosti rozhodl zakázat všechny střelecké disciplíny, při kterých se měří čas a střelec se během střelby pohybuje nebo se kryje, protože to prý je bojový trénink a mohli by se na něm cvičit magoři typu Breivika. Sportovní střelci se takovému označení brání a tvrdí, že jde o sportovní střelbu.
Asi vás to překvapí, ale myslím si, že v obou případech mají odpůrci pravdu. Dynamické disciplíny opravdu jsou bojový výcvik, a používání terčů zobrazujících člověka má skutečně za následek odbourání zábran střílet na lidi. Jen to nefunguje úplně tak, jak si odpůrci obvykle představují.
Nejdříve k těm terčům. Abyste byli trochu v obraze, jak takové dynamické disciplíny vypadají: nejdříve se vymyslí situace, jako třeba „jste přepadeni v průchodu“. Pak se na střelnici rozestavějí zástěny simulující daný prostor, a samozřejmě také terče – na ty, které představují útočníky, je přilepený obrázek nože, pistole nebo jiné zbraně, zatímco terče představující rukojmí, kolemjdoucí atd. zůstanou neoznačené. 

Střelec pak má za úkol v co nejkratším čase účinně zasáhnout všechny terče představující útočníky, zatímco ostatní terče mají samozřejmě zůstat nezasažené. Odbourává takový trénink zábrany? Jistě. Střelec si pomalu ukládá do podvědomí, že je v pořádku vystřelit na člověka – pokud je to člověk ozbrojený a nebezpečný. Zároveň si ale vštěpuje, že musí dávat pozor, aby ostatní lidi nezasáhl ani nedopatřením.
Jak vypadají reálné výsledky takového „znecitlivování“? Mohu zde snad posloužit jako příklad, protože už jsem se jednou do takové situace dostal. Při zasahování proti agresivnímu opilci dotyčný řekl „já tě zastřelím“ a sáhl na místo, kde se obvykle nosí zbraň. V tom okamžiku jako by nastartoval autopilot – pistoli jsem v ten moment měl napůl venku z pouzdra a soustředil jsem se na rozpoznání, zda v té ruce opravdu bude zbraň, až ji vytáhne. V té chvíli jsem opravdu necítil žádné zábrany. Celá situace se zúžila na: bude tam zbraň – střílím, nebude tam – nestřílím. Nebyla, tak jsem pustil pistoli zpátky do pouzdra. Je nemorální v takové situaci nemít zábrany stisknout spoušť a vystřelit na člověka? Neřekl bych. Mně úplně stačí, že moje zábrany střílet maminky s dětmi na procházce nebo toulavé kočky v parku zůstaly nedotčené.
To by byla odpověď na otázku „k čemu civilista potřebuje bojový trénink?“ I civilistovi se prostě občas hodí. Já si ale dovolím tu otázku ještě otočit: proč by vlastně civilista neměl mít bojový trénink? V Holandsku to zdůvodňují tím, že by to dalo zneužít. Nenapadá mne zákaz, který by se takto nedal odůvodnit. Spíš než o lidech, kteří takový výcvik podstupují, takové zákony vypovídají o státu, ve kterém ti lidé žijí.
V Holandsku je takový člověk považován a priori za nebezpečného – ne proto, že by něco provedl nebo provést chtěl, ale už tím, že by mohl, protože to umí. V Německu je zakázáno střílet na terče zobrazující člověka – německá vláda zřejmě nepředpokládá, že by řadový Němec měl dost rozumu, aby pochopil rozdíl mezi tréninkem a skutečným použitím zbraně proti člověku. U nás naopak platí, že schopnost nebo dovednost ještě sama o sobě není zločinem. Dále se předpokládá, že normální člověk je na dostatečné rozumové a morální úrovni, aby věděl, jak má s takovými schopnostmi a dovednostmi nakládat, a za případná zneužití je volán k odpovědnosti pouze pachatel.
Nenechme si to zmrvit politickou korektností.

„Základním zdrojem chyb a nespravedlnosti jsou falešné představy o užitečnosti. Například zákonodárce s falešnými představami o užitečnosti je ten, který považuje zvláštní okolnosti za podstatnější než běžné, který raději využívá sentimentu lidstva, než by ho vedl, který se opováží říci rozumu „Budiž otrokem“, který obětuje tisíc skutečných výhod kvůli strachu z vymyšlené či podružné nepříjemnosti; který by lidem odebral oheň ze strachu, aby se nespálili, a vodu ze strachu, aby se neutopili; a který nezná jiný způsob, jak zabránit zlu, než jeho zničení.
Této povahy jsou i zákony zakazující nošení zbraní, které odzbrojí pouze ty, kteří nejsou nakloněni páchání zločinu, kterému má zákon zabránit. Lze předpokládat, že ti, kdož mají odvahu porušit nejsvatější pravidla lidskosti a nejdůležitější části zákona, budou brát ohled na podružnější a vymyšlená omezení, které lze tak snadno porušit s výrazně menším postihem? Nezbavuje snad vymáhání takového zákona poddaného té osobní svobody, která je tak drahá lidstvu i moudrému zákonodárci, a nepodrobuje nevinného všem nepřípustným okolnostem, které by měly padnout pouze na viníka? Zajisté to činí situaci horší pro napadeného a lepší pro útočníka, a spíše to napomáhá vraždám než jim zabraňuje, neboť k napadení neozbrojené osoby je třeba méně odvahy než k napadení ozbrojeného.“
-    Cesare Beccaria, zakladatel kriminologie, v knize O zločinech a trestech