Zbraně a duševní zdraví

Dokáže někdo poznat, že držitel zbraně není v pořádku? Ano, takoví lidé existují - a překvapivě to nejsou psychologové.

V MF Dnes vyšel v pátek článek, který by se dal shrnout jako "každý magor se u nás dostane ke zbrani, protože nejsou povinné psychotesty". Začněme tedy tvrdými fakty: výčtem případů, kdy se i přes vyšetření psychologem magor ke zbrani nejen dostal, ale opravdu s ní někoho zabil.

"Lesní vrah", který v roce 2006 zastřelil tři lidi, pracoval jako policista a úspěšně prošel přijímacími psychotesty k policii.

Pachatel dvojité vraždy v Raškovicích v roce 2013 zabil sedmnáctiletou studentku a jejího dědečka. Média se soustředila na informování o tom, kolik ošklivých zbraní tento člověk legálně držel. O povinných psychotestech ani nepípla, protože je tento dvojnásobný vrah absolvoval a úspěšně prošel.

Případ vraždy v pražských Záběhlicích v roce 2015 je z tohoto hlediska zvlášť otřesný. Pachatel byl evidentní schizofrenik, který si chodil na policii stěžovat, že mu soused tajně nainstaloval do bytu reproduktory a z nich v noci pouští hlasy, aby v něm vyvolal pocit, že je blázen. Z nahrávky těch hlasů, které přinesl policii jako důkaz, bylo všechno jasné - policisté tam nic neslyšeli, ale on ano. Proto ho poslali na mimořádnou zdravotní prohlídku, k čemuž měli pravomoc, ale nemohli mu předběžně zajistit zbraně, protože k tomu tehdy ještě pravomoc neměli. Kvůli této díře v zákoně (která je dnes už opravena) se nakonec stalo, že narušený pachatel svého souseda opravdu zabil. Při prohledávání jeho bytu pak policie našla jeho deník, ze kterého vyplývalo, že těch vražd plánoval dokonce osm; našla ale také posudek klinického psychologa, ve kterém stálo, že dotyčný je duševně v pořádku a zdravotně způsobilý k držení zbraně. Posudek byl datován pouhých patnáct dnů před vraždou.

Jak je možné, že klinickému psychologovi - nejvyšší a nejkvalifikovanější sortě psychologa, která existuje - nepřišlo nic podezřelého na schizofrenikovi v době, kdy plánoval osm vražd? To je ta spásná pilulka, která nás má zachránit? Nebo pouhé placebo, které má jen uklidnit?

Samozřejmě, ne všichni psychologové jsou takoví - a ne všichni jsou zastánci povinných psychotestů, jak se nám MF Dnes snaží tvrdit. Například Jiří Brančík, primář psychologického oddělení Vojenské nemocnice v Brně, je k nim skeptický: plošné testy bez dalších vstupů nepovažuje za vhodný prostředek, protože psycholog zkoumané osobě nevidí do hlavy - ke správnému posouzení potřebuje informace o tom, jak se dotyčná osoba chovala. Například:

"Osmadvacetiletý Matouš V. před čtyřmi měsíci zmlátil svého otce. Bil ho hlava nehlava a řval, že mu do jídla sype prášky, jimiž ho chce zabít. Otec se ho od té chvíle bál. Vyhodil ho z domu, ale neměl srdce nechat ho na ulici, neboť byl stejně jako zbytek rodiny přesvědčen, že syn potřebuje pomoc psychiatra."

(bratr): „Já jsem už dlouho říkal, že má sklony k agresivitě a že to špatně skončí. Nechápu, jak mu mohl někdo dát zbrojní průkaz“

(švagrová): "vydržel dlouhé hodiny stát na zahradě a upřeně se dívat do jednoho místa. „Klidně pět šest hodin,“ říká. Také ona je přesvědčena, že mladý muž má psychické potíže, že trpí paranoiou či schizofrenií."

„Podle něj byli všichni zlí a špatní, trpěl představou, že mu chtějí ublížit,“ popisuje bratr a dodává, že bratrův už tak špatný psychický stav ještě zhoršovalo časté kouření marihuany."

(otec): „Pak přišel s tím, že si dělá zbrojní průkaz, dostat ho ale musel, až když odsud (z domu) odešel. A to bylo před čtyřmi měsíci."

Všechny tyto věty jsou citace příbuzných pachatele z předmětného článku na IDnes - toho, který nám na konci vysvětluje, že problém je v tom, že nejsou povinné psychotesty. Přitom i autoři článku demonstrativně kladou rétorickou otázku: "Jak je možné, že měl Matouš V. zbrojní průkaz a mohl legálně nosit zbraň? Zvlášť když už byl trestaný a podle příbuzných je psychicky nemocný a agresivní?"

Tohle jsou právě ti lidé, kteří mají nejlepší možnost zjistit, že s člověkem není něco v pořádku. A jak vidno, zpravidla to také zjistí. Samozřejmě že obvykle nejsou kvalifikováni k tomu, aby to posoudili, ale to ani nemusí - stačí, když to řeknou lékaři nebo policii. Právě takové informace, které jsou obsaženy v citovaných větách, mohou být pro psychologa vodítkem, které mu umožní odhalit psychickou poruchu. ALE MUSÍ SE O TOM DOZVĚDĚT.

Tím naprosto nechci říci, že příbuzní v tomto případě (a mnoha dalších podobných) celou situaci nějakým způsobem zavinili, nebo že by dokonce měli být potrestáni. Viníkem situace je pouze pachatel. Příbuzní a přátelé jsou ale ve výjimečné pozici, kdy mu mohou v činu zabránit - stačí něco říci policii či lékaři. Vím, že to není snadné, takhle se "otočit proti příbuznému"; ale jak vidno, v takovýchto případech to může ušetřit velké problémy i jemu samému.

A funguje to lépe než plošné psychotesty, za které odmítají ručit i ti psychologové, kteří je prosazují.

------------------------------------

P.S. Je možné, že v tomto konkrétním případě došlo i k selhání na straně policie, jak je popsáno jinde. O tom ale tento článek není; berte jej jako takové doporučení, jak můžete takovým incidentům předejít třeba i vy.