Politické klima v České republice dobré není. Lze říci, že není dobré ani klima společenské a občanské, ale ani lidské. Zásady demokracie, po kterých jsme tak dlouho toužili a které se počátkem devadesátých let začaly uplatňovat, jsou ty tam.
Zásluhou Klausovy privatizace se objevili žraloci, kteří s vidinou ještě větších zisků využili českého povahového rysu, tedy hamižnosti, zjistili, že tou nejlepší cestou k nabytí majetků, o kterých se jim předtím nikdy ani nesnilo, vede jedinou cestou – napojením na vlivné politiky.
Začali finančně a přitom skrytě podporovat představitele jednotlivých stran, aby poté, jako vděk, obdrželi další a další výhodné zakázky.
Situace se nelepšila, jak se domnívali někteří politologové, ale naopak zhoršovala, až míra korupce politiků dosáhla současných výšin. Dnes, a zvolení prvního českého prezidenta přímou volbou občanů, nechť je nám příkladem, organizovaný zločin fakticky ovládá celou politickou scénu. Bez výjimky!
Začíná to již na úrovních místních organizací stran. Vstupují tam lidé, kterým vůbec nejde o to, aby prosazovali ten či onen politický směr, ani náhodou. Jde jim jen o jediné – o získání politického vlivu a tím i peněz.
Kdysi, ještě za minulého režimu, dávali v televizi seriál, jehož název mi již vymizel z paměti, snad to byl seriál Byl jednou jeden dům. A v něm se stalo, že se jeden ze synů podnikatele přihlásil k nacistům a druhý do odboje. Prý proto, aby při vítězství kohokoliv byla podnikatelská rodina ve vládnoucí vrstvě a tím pádem u získávání peněz.
Dnes se stává, že se do pravicové strany přihlásí třeba majitel firmy, ale jeho výkonný ředitel vstoupí do strany levicové. Je to totéž. A pak, scénář starý jak samo lidstvo, se oba snaží získat v té či oné straně vliv. Pokud jsou schopní, daří se jim to. A je jedno, zda zvítězí levice či pravice, oni přece mají své zastoupení tam, odkud mohou téci peníze. A ony tečou.
A přijde další fáze. Naberou se někde do místní organizace strany velrybářským způsobem lidé, hodně lidí, a pak má samozřejmě jejich nominant daleko větší šanci se prosadit třeba na okresní a posléze na krajské úrovni. A protože ve všech stranách jsou na těchto postech lidé stejného smýšlení, ti ostatní idealisté jsou jim jen pro smích, dostávají se velice jednoduše do nejvyšších pater politiky, kde už jde o opravdu velké peníze.
A takoví lidé se poté stávají poslanci či senátory, dostávají se do různých správních a dozorčích rad podniků se státní účastí a penězovod se otevře dokořán. A pokud vědí a umějí mazat kliky těm správným lidem, mají otevřenou cestu k bohatnutí. A oni bohatnou.
Navrhují a schvalují zákony vyhovující jenom jim a podobným, stejně jako největším podnikatelům v zemi a ostatní, lidé této republiky, kteří se denně pinoží, aby uživili sebe a rodinu a mnohdy ani velká snaha na slušný život nestačí, jsou pak pro ně lůza, prasata a potomci nevolníků. Jsou vhodní jenom k tomu, aby se pomocí všelijakých daní jako ovce nechávali stříhat až do krve.
A cesta ven z tohoto marasmu neexistuje. Pokud se totiž objeví, někde na obecní či městské úrovni několik lidí, kteří to myslí s městem a státem poctivě, jednoduše se odstraní. A nedej Bože, aby se jakýmsi nedopatřením dostal takový poctivý člověk až do nejvyšší politiky, například do sněmovny. Pak už prostě nemá další šanci, strana, a je naprosto jedno která, ho do dalších voleb jednoduše nenominuje.
Díky parlamentním volbám v roce 2010 a zradě svých voličů strany Věci veřejné, lidé už přestali věřit dalším novým a malým stranám. Poprvé s nadějí volili stranu zelených, a ta je naprosto zklamala, podruhé se nechali obalamutit veverkami a následovalo totéž. Teď už malým stranám nikdo věřit nebude a také je zřejmě nebude volit. Co kdyby se opakovalo totéž, co kdysi se zelenými a nyní s veverkami?
A tak z celého více než dvacetiletého rozkrádání republiky způsobem naprosto nevídaným vede jen jedna jediná cesta. A to ta, aby se do zaběhlých stran hlásili slušní lidé, snažili se pak zástupce organizovaného zločinu vytěsnit a prosadit do nejvyšších pater politiky ty slušné, poctivé, kteří by nekradli a netunelovali. A nejen to, ty slušné by se měli snažit prosadit i v komunálních volbách, neboť tak, jak se rozpočet rozkrádá v obcích a městech, nemá obdobu. Jen vzpomeňte jak se to děje i ve vašich obcích a městech, připomeňte si, že výběrová řízení vyhrávají stále tytéž firmy, uvědomte si, že snad neexistuje městská či obecní zakázka, aby se původní cena nenavyšovala různými dodatky a vícepracemi. A to je ono rozkrádání.
Slušných lidí, kteří nekradou, je ve státě většina. Měli by se proto snažit nejprve se prosadit v komunální politice a posléze v té nejvyšší. Jiná cesta není. Je to však cesta, která je možná jenom tehdy až přestane být ta slušná většina lhostejná, až se zdravě naštve, obrní si nervy a do politiky se vrhne po hlavě.
Bude to trvat dlouho, zloději, tuneláři, vyžírkové, i s poslaneckými či senátorskými mandáty, se nebude chtít vzdát, vždyť mnoho z nich by se ani normálním způsobem neuživilo. Je to jen a jen na nás, zdali se stále necháme odírat, ždímat a okrádat, nebo do toho půjdeme.
