V USA zemřel Ctirad Mašín a ministr obrany Alexandr Vondra mu tam vezl nejvyšší vojenské vyznamenání Zlatou lípu. Když před časem zemřel další ze skupiny Mašínů Milan Paumer, na jeho pohřbu bylo hned ministrů několik včetně premiéra.
Před šedesáti lety, přesně na svatého Václava 28. září, právě tito dva spolu se Zbyňkem Janatou přepadli stanici SNB v Čelákovicích. Potřebovali zbraně. Tehdy měl službu osmadvacetiletý strážmistr Jaroslav Honzátko. Vlastně ani službu mít neměl, vyměnil si ji s kamarádem, který měl nějaké problémy doma. Mašínové ho omámili chloroformem, svázali do kozelce a vybrali sklad zbraní. Když odcházeli, strážmistr se začal z omámení probírat a Ctirad Mašín ho, stále ještě omámeného a svázaného, podřízl. Právě ten Ctirad Mašín, který In Memoriam obdržel od českého ministra obrany nejvyšší vojenské vyznamenání.
Ve středu 28. září dopoledne se na čelákovickém nádraží sešly tři stovky lidí z celé republiky a vydaly se k domu v Masarykově ulici, kde před šedesáti lety naprosto zbytečně a nevídaně brutálním způsobem vyhasl život mladého muže, manžela, kamaráda a otce. Před domem, kde kdysi byla služebna SNB a kde byla umístěna pamětní deska než byla odstraněna, vzpomněly na oběť řádění Mašínů.
Průvod se formoval u nádraží
Před domem, kde v roce 1951 byla služebna SNB policie zastavila provoz na půlce silnice, aby se lidé vůbec k domu vešli
Nebyl tam ani jeden z vrcholných představitelů státu, nikdo nepřivezl medaili, byli tam jenom lidé, kteří strážmistra Honzátka pamatovali, lidé, kterým není lhostejné překrucování dějin, byl tam syn zavražděného. A byl tam i bývalý policista, který nalezl před skartací otřesnou fotodokumentaci pořízenou na místě činu. Spis tehdy, těsně před tím než měl být zničen, vzal a odnesl ho do policejního muzea. Nechtěli ho. Jako dokument nabízel spis dalším úřadům, nikdo ho nechtěl. Prostě se nehodil. Fotografie, otřesné fotografie na kterých je vidět jak podříznutý strážmistr vypadal, měl po léta doma. A právě v den výročí vraždy mladého strážmistra je z Třeboně přivezl do Čelákovic a předal organizátorům pietního aktu.
Z politických činitelů našeho státu do Čelákovic přijeli pouze tři poslanci Huml, Grospič a Semelová, jinak nikdo. Pro všechny tři, podle jejich slov, to byla jenom sprostá, brutální a nesmyslná vražda, nikoliv boj proti komunistickému režimu.
Poslanec Huml hovořil o morálce, ve které vražda místo nemá
Poslanci Stanislav Huml, Stanislav Grospič a Marta Semelová byli jediní z parlamentu, kteří do Čelákovic dorazili.
Někteří z čelákovických účastníků shromáždění vzpomněli i na přednášku a následnou besedu Milana Paumera v čelákovickém muzeu před několika lety. Vzpomněli i na jeho slova, že kdyby šlo náhodou kolem stanice v době přepadení dítě a Paumera, který hlídal před vchodem vidělo, že by, holt, mělo smůlu. A nejen to, jedna z účastnic tehdejší besedy si vzpomněla, jak Paumer líčil svazování Honzátka do kozelce. Paní Hakenová se ho tehdy zeptala jak se při tom cítil a bylo jí odpovězeno, že Paumer prý tehdy cítil velké uspokojení.
Na zavražděného mladého strážmistra Honzátka si naši vládní představitelé nevzpomněli. Ani nemohli, neboť byl přece představitel komunistického režimu a Mašíni mu vyhlásili válku. A ve válce jsou přece oběti, to je rétorika našeho premiéra, který prohlásil, že si Mašínů váží.
Já ne. Pro mne to byli, jsou a navždy budou sprostí vrazi, kteří se jenom chtěli prostřílet na západ.
Premiér si jich váží. Váží si jich i další političtí představitelé. Já si premiéra a všech politiků, kteří tímto schvalují vraždu nevinného a bezvýznamného venkovsko policajta, nevážím.
Z hlediska vyššího principu mravního, kdo schvaluje vraždu, je sám vinen.
