Jsou obrazy, kolem nichž člověk projde, aniž by jej oslovily. Jsou obrazy, které nás přinutí se zastavit, zapřemýšlet nad nimi, a teprve pak jít dále. Jsou ale i obrazy, od kterých se nelze odtrhnout. Vyprávějí příběhy. O přírodě, o její nádheře, o životě, vyprávějí příběhy i o tvůrci samotném.
Ve čtvrtek 12. června jsem takové obrazy viděl. V sídle Svazu výtvarných umělců ČR se totiž v tento den konala vernisáž výstavy obrazů Ladislava Kulhavého. Malíře, který jen dva dny před vernisáží oslavil osmašedesáté narozeniny. Po pravdě řečeno, na tento věk vůbec nevypadal, je plný života, vitality a z každého jeho slova přímo tryskala radost ze života, radost z práce a z okouzlení jeho milovanou Vysočinou. A každý z jeho obrazů, z toho mála, které se do výstavní síně vešlo, malířovu radost ze života, vnímání, jeho vnímání, krásy přírody, diváku promlouval přímo do duše.
A vyprávěly příběhy, ano obrazy Ladislava Kulhavého vyprávěly vnímavým divákům příběhy. O starobylé roubence, skryté před novodobými chataři a jejich snahám zničit vše staré a nahradit to modernou, o břízkách, ohýbajících své koruny pod náporem větru, aby se opět, až nečas přejde, hrdě zvedly, o tichu zimní krajiny, jen s křupajícím sněhem pod kročejemi náhodného a tichého pozorovatele, o jásavé radosti zazelenavších se ratolestí, když do lesa a na louku konečně vtrhlo tak dlouho očekávané jaro. Ano, o tom všem vyprávějí obrazy Ladislava Kulhavého.
V onen den však nebyl jediným, kdo slavil. Na úvod vernisáže promluvil další oslavenec, kunsthistorik Dušan Sedláček v těchto dnech oslaví též narozeniny, jenomže u něho se jedná o nádherné osmdesátiny v plné svěžesti. I on, stejně jako mnoho dalších návštěvníků vernisáže výstavy, vnímal poselství malíře předávané v jeho dílech. Řekl, a já si jej dovolím citovat: „Říká se, že u obrazů nejde jen o ztvárnění tématu a vyjádření autorova pocitu a nálad, ale že by obraz měl nechávat i prostor pro naši diváckou imaginaci a fantazii, protože to je moment, kdy se vnímání stane i naším osobním, individualizovaným prožitkem.“ Myslím, že Dušan Sedláček to řekl za všechny, kteří na vernisáž dorazili, a řekl to moc krásně.
Tato má zprávička o jedné vernisáži, o jednom malíři a jeho nádherných obrazech, o kunsthistorikovi, jehož slova a myšlenky si mnozí berou za své, je můj dárek oběma z nich k jejich životnímu jubileu.
Nedá mi však na závěr, abych se nezmínil o něčem, co na celém nádherném, příjemném odpoledni se skvělými lidmi, zanechává černou kaňku. A to dlouhodobě a trvale. Svaz výtvarných umělců České republiky již existuje více než dvacet let. Přes dvacet let pořádá salóny různých umělců, pořádá výstavy podobné té, o nichž píši, zajišťuje malířům výjezdy do plenéru a všemožně se stará o to, aby se práce umělcům dařila. A za celou tuto dobu usilovné a smysluplné práce nedostal svaz ani jedenkráte podporu od státu. Ať už by šlo o dotaci nebo o grant pro pořádání různých akcí. Nikdy nic. Ne, že by svaz o granty či dotace nežádal, jenomže nikdy se na něho peněz nedostalo, a to je ostuda. Ostuda státu, úředníků, ministerstva kultury a všech, kdož o grantech a dotacích rozhodují. Vždyť se jedná jen o umění, tak proč vyhazovat peníze, to se raději vyhodí na různé nesmyslné akce. Tady jde jen o „umění“, a to dnes jaksi není „in“.
