Stařec a ryba

Tenhle příběh je starý čtyřicet let. Je to příběh o lidskosti, soucitu, přátelství, ale také o umění držet sliby. Všichni aktéři jsou již dávno na pravdě Boží, zůstal jsem sám. Udělejte si čas a přečtěte si příběh o tom, jací lidé tenkrát žili.

V době, kdy se příběh stal, byly na kraji města jatka. Splašky z nich tehdy vytékaly rovnou do řeky. I s krví a zbytky masa. U kanálku, který do řeky ústil, se v den porážek mačkala spousta rybářů. Ryby cítily krev a voda se doslova vařila. Většinou byly malé, jen tu a tam se podařilo ulovit i velký kus.

Mezi rybáři byl i velmi starý pán. Vít se jmenoval. Bylo mu už přes osmdesát let a byl velmi moudrý. Nechodil na ryby v dny porážek, nebyl natolik agresivní, aby si dokázal vybojovat místo. Chodil, protože měl domek kousek od řeky, ve dny, kdy u kanálku nebyl téměř nikdo. Až na něj a na mě. Máčeli jsme žížaly ve vodě a povídali si. O tom, jak se žilo za první republiky, o tom, jaké to bylo za okupace, o tom, jak si tehdy lidé pomáhali.

Spolu s ním chodila na ryby i Floxina. Stará, v té době dvanáctiletá, čubinka jezevčíka. A protože pan Vít už špatně viděl, v rybaření mu pomáhala. Seděla a po celou dobu upřeně pozorovala splávek. Jakmile se potopil, spustila štěkot, pan Vít prut zdvihl, a protože nezasekával, rybku vytáhl jenom občas. A Floxina ji dostala za odměnu.

O kus dál měl chatu další starý pán, Gruber. A byl rybářem od pánaboha, o rybách v řece věděl všechno. Do pytle od brambor dával celé pecny chleba a tím ke břehu lákal velké kapry. Hodně jich ulovil a rozdával je nám, rybářským neumětelům.

A ještě jeden starý pán tam chodíval, Novák. Byl to truhlář a v mládí přišel o všechny prsty levé ruky, ale i s tímhle handicapem dokázal vyrábět ze dřeva úžasné věci. A byl také rybář.

V tomhle příběhu hrál největší roli.

Napadlo ho totiž jednou, že bychom mohli panu Vítovi udělat zlomyslnost a my, tedy já i pan Gruber, jsme souhlasili. Když zase jednou pan Vít, v naší společnosti, u prutu podřimoval, Gruber přinesl velkého, asi sedmikilového kapra, kterého měl několik dní ve vezírku. Novák zvedl z vody Vítův prut, já se postavil tak, aby na prut Vít neviděl a kapra mu na háček navlékli. Pak ho hodili do vody a prut položili Vítovi do stojánku.

Splávek začal divoce poskakovat a Floxina spustila frenetický štěkot. Vít se probudil, jak byl zvyklý, prut chtěl zvednout, ale ejhle. Tentokrát mu to nešlo. Prut se ohnul a voda začala vřít. Starý pán se snažil rybu z vody zvednout seč mu síly stačili, ale měl jich příliš málo. A tak Novák rybu přitáhl, podebral podběrákem a položil ji před Víta.

Starý pán seděl bez hnutí a beze slova. Pak mu z očí začaly téct slzy. „Tak přece mě má Bůh rád. Dopřál mi ulovit, aspoň jednou v životě, opravdu velkou rybu,“ pronesl a hlas se mu dojetím třásl.

Pan Vít za tři roky zemřel, všichni jsme mu byli na pohřbu a když skončil, požádala nás tři paní Vítová, abychom zašli k ní domů. Udělala nám kávu a vyprávěla nám, jak těsně před smrtí její manžel prohlásil“ „Teď už můžu v klidu umřít, svou velkou rybu se mi nakonec přece jen podařilo ulovit.“

Nikdy se nedozvěděl, jak to tehdy s tím kaprem bylo. Nikdo z nás nedokázal starému muži pokazit radost. Tehdy jsme si to řeky slíbili a svůj slib jsme splnili. Nikdo, až do této chvíle, kdy píšu tyto řádky, svůj slib neporušil.

Snad mi to jak pan Vít, tak Gruber a Novák, tam nahoře odpustí.