Po listopadu 89 šli do politiky lidé plní ideálů, nadšení a s čistým srdcem. Byli takoví. Ale již tehdy tam šli ti, kteří věděli, že politika je nejen velmi snadný výtah k moci, ale především širokou cestou ke kontaktům a k získání peněz, hodně peněz. Tito lidé, byli to většinou ti, kteří měli informace běžnému občanu nedostupné, protože byli již tehdy před listopadovými změnami napojeni na vlivné lidi, posléze celou politickou sféru ovládli. A idealisté? Ti byli odstraněni nebo odešli z politiky sami, tak byli překotným a neblahým vývojem u nás znechuceni.
A čím více se stát i lidé propadali do chudoby, tím více se politici a na ně napojeni vykukové, byť se to dne honosně nazývá lobbing, pakovali. Vznikli, strašlivě rychle, miliardáři. Způsob nabytí jejich majetku lze popsat citátem Victora Huga, který kdysi zveřejnil větu: „Za každým velkým majetkem hledejte velký zločin.“
Lidé se, po počáteční polistopadové euforii, začali stále více stahovat do ulit svých domovů, zahrádek, chat a chalup a o dění veřejné přestali jevit zájem. Není možno se jim divit. Vždyť pokud volili některou ze stran pro její ideologii, program a názory jejích představitelů, po volbách se tato, jimi vybraná strana, klidně spojila s politickým rivalem do koalice, jen aby mohla vládnout. Okamžitě zapomněla na sliby, proklamace a vlastní program, kterým voliče oslovila a začala dělat něco úplně jiného.
Není proto divu, že se po čase, bylo to před volbami v roce 2006, objevili zelení s jinými názory a uspěli. Lidé chtěli změnu, tak je volili. A zelení? Zpronevěřili se všemu, co předtím hlásali. Všude na světě jsou zelení levicově zaměření, u nás, v podání Bursíka, se stali ODS II. V dalších volbách neuspěli a není se co divit.
Potom se objevili Věci veřejné s perfektním podnikatelským programem, skvěle propracovaným PR a lidé jim opět uvěřili. Volili je mnohem častěji, než před časem alternativu k zaběhlým stranám, zelené. Jak to dopadlo, víme všichni.
Když se Slovák s českým občanstvím Andrej Babiš objevil se svým ANO v médiích, věděl jsem, že i on uspěje. Nejenže nabízel lidem, prahnoucím po tom, aby se konečně objevil někdo, kdo to vezme pořádně do ruky a lidem se po letech začne dařit líp, ale vzal si příklad z Berlusconiho a skoupil média. A začala masáž. Lidé jsou po celá staletí stejní a chtějí jedinou věc, opravdu po celá staletí a lze říci i tisíciletí, chtějí mít spokojený a klidný život. Nepotřebují bohatství, chtějí mít tolik, aby se nemuseli obávat, že je někdo vyhodí z bytu, že je pro křivé slovo nevyhodí z práce, že budou mít i za týden či měsíc dát dětem co na talíř. A Babiš přišel s heslem Bude líp! Rozumějte, s ním, pokud ho budou lidé volit. A lidé ho volili, protože měli plné zuby všech zaběhlých politických stran a jejich řečí. Moc dobře věděli, že to jsou jenom proklamace na oklamání voličů a lži, a tak volili miliardáře Babiše netušíce, že mu o tento národ, tento lid, vůbec nejde, vždyť je Slovák, že mu jde o ještě větší kšefty, o ovládnutí rozpočtu, jen a jen o sebe. Koneckonců to je nyní vidět, kdy sám požaduje své lidi jako náměstky u ministrů stran koalice, ale na svém ministerstvu je odmítá. Samozřejmě, pokud by byli neúplatní a schopní, viděli by mu pod prsty. A to nemůže potřebovat.
Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, u politiky a voličů to neplatí. Po VV se opět snažili do stejné řeky, řeky naděje a očekávání dobrého, vstoupit. A jako obvykle budou litovat. Je tomu tak, co svět světem stojí a lidské životy ovládají politici. A voliči? To je pouze zmanipulovatelný dav.
U Okamury je to obdobné. Zjistil, podle ohlasu na své blogy, ve kterých psal to, co těžce morálně i materiálně zkoušení český lid, chtěl slyšet a číst. Jeho popularitě napomohla i televize, vždyť jeden čas byl na obrazovce téměř denně, moc mu pomohly krachy cestovek. A protože je populista nejhrubšího ražení, zvítězil v senátních volbách. Jak se ukázalo, pro ty, kteří si tyto informace dokázali najít, v senátu žádnou díru neudělal, nestal se štikou v zatuchlém rybníku, spíše byl vodníkem, který měl těch rybníků tolik, že prakticky v žádném nebydlel.
Od počátku devadesátých let prosazuji švýcarský model co možná nejčistší demokracie – referendum. Závazné a rozumné referendum. Ve Švýcarsku to funguje, ale tam asi mají politiky jiného ražení, nežli u nás. A Okamura s ním uspěl i ve sněmovních volbách. Předem odmítl jakoukoliv koalici, no jistě, kritizovat je snazší. Jeho voliči budou opět, po kolikáté již, zklamaní. Neudělá totiž vůbec nic.
A proč je tedy krize stran? Od nejnižších po nejvyšší orgány všech stran jsou plné šibalů. Jedni chtějí uspět v komunálních volbách, aby si pro svou firmičku zajistili kšefty, jiní se snaží se propracovat do vyšších a již placených sfér strany, další si ze své účasti ve sněmovně udělali kšeft. Podívejme třeba na Bendu, rychlokvašného právníka z Plzně, ale ve vrcholné politice takových je plno.
Pokud se někde, třeba v základní organizaci jakékoliv strany objeví člověk, kterému se nejedná o zisk, ale o ideje, o to, aby se ta která partaj zase přiblížila k lidem a dělala něco pro lidi, nezbývá mu nic jiného, nežli kritika. Kritika věcí a záležitostí, které férové nejsou. Třeba to, jak se vykukové a šibalové doslova derou na dobrá místa kandidátek, někteří z nich ani ne kvůli zisku, ale kvůli své vlastní prestiži, kvůli vlastnímu pocitu důležitost, přičemž odsouvají na nevolitelná místa lidi, kteří by pro blaho obce mohli dokázat vice, tak tito kritici zlořádů ve stranách, bývají označovány za zrádce, za škůdce a jsou dehonestováni, ostrakizováni a mnohdy se ani, zásluhou zákulisních jednání, na kandidátky nedostanou, nebo jsou dokonce vylučováni. A lidé to vědí. Stejně jako u vrcholných představitelů stran, vědí to i o těch dole, u malých obecních političků. Tím pádem nedůvěra ke stranám, dlouhodobým, zaběhlým stranám, ještě vzrůstá.
Úspěch Babiše a Okamury není tudíž zapříčiněn jejich výjimečností ani genialitou programů, ale pouhým znechucením voličů od partají. A protože partaje lidem škodí, nejen odpůrcům, ale i vlastním voličům, vždyť komu ze svých voličů před minulými volbami TOP 09 řekla, že prosadí církevní restituce v míře nesmírné, budou se lidé stále a stále snažit o změnu a stále zbytečně. Nečekají ani nehledají politiky, ale Mesiáše, který by lid, národ, stát, spasil, ale Mesiáš nepřijde, nikdy nepřijde.
