Před časem jsem psal o krutém osudu jednoho nádherného koťátka, které po narození přežilo jen zázrakem. To koťátko si nás adoptovalo a vneslo do domu mnoho chvil radosti.
Jen krátce zopakuji jeho životní příběh, to pro ty, kteří si již předešlý článek nepamatují. Zrzavě mourovaté koťátko se asi narodilo nevhod, a tak ho jakýsi necitelný a krutý člověk uložil do krabice od bot (a nebyl to Rath), převázal ji motouzem a pohodil v lese. Naštěstí pro koťátko šel kolem člověk se psem, a ten krabici, teď už ztichlou, našel. Koťátko bylo ještě malinkaté a sotva žilo. Ten dobrý člověk kotě přinesl k jinému dobrému člověku, který mu zachránil život.
Jenomže v domě bylo již několik dospělých koček, a tak se koťátko ke společné potravě dostávalo jen zřídkakdy. Hledalo, hledalo, až dorazilo k nám. Dali jsme mu najíst, druhý den opět, a tak se stalo, že se koťátko k nám přestěhovalo natrvalo. Začali jsme mu říkat Čičík, protože to byl kocourek.
To vše se stalo na podzim a kocourek trávil většinu dne na zahradě nebo na verandě, kde měl svůj noční pelíšek. Zamiloval si nás tak, že s námi chodil i na procházky do lesa. A nejenom pár metrů od domu, ale celou procházku v délce asi čtyř kilometrů. Běhal s námi jako pejsek a na zavolání pokaždé přiběhl. Stalo se jednou, že jsme na procházce lesem, s Čičíkem pobíhajícím kolem nás, narazili na lidi se psem. Pes vyrazil nedbaje volání majitelů, ale kam se na Čičíka hrabal. Ten neváhal, vyskočil na borovici a rychlostí blesku vyšplhal snad do tří metrů. Pes řádil, skákal, štěkal a kocourek se na něj z výšky díval a asi mu byl k smíchu. Lidem se podařilo psa chytit, zapnout vodítko a s omluvou odešli.
Čičík chtěl dolů ze stromu, ale nějak mu to nešlo. Pevně se držel a naříkal. Nezbylo mi nic jiného nežli za ním vylézt a sundat ho. A pak už s námi v naprostém klidu dokončil lesní procházku, i když se nás už držel jak příslovečné klíště.
Přišla zima a mrazy a náš milý zrzavý kocourek už pěkně vyrostl a objevil blahodárnost krbu. Tam si našel své místo a nelibě nesl, když jsem přikládal a on musel své místo na chvíli opustit. Ven, na zahradu, chodil méně, nějak mu ten mráz nevoněl. A rostl.
Na jaře si našel kamaráda, staršího kocoura, černého jak noc. Také nádherného. A ten ho začal učit všemu, co sám uměl. Častokrát jsme seděli u okna a pozorovali, jak ho starší kamarád učí lézt na stromy a zase zpátky, což dříve neuměl, ale největší estráda nastala, když ho starší kocour učil vydrápat se na plot a chodit jenom po vršku. Plot je dřevěný z prkének. Kolikrát spadl, ten starší seskočil za ním a znovu mu ukazoval a předváděl, jak má na plot vylézt. A pak, bylo docela nevlídno a my se divili, že se mu vůbec ven chtělo jít, vylezl za kamarádem na plot a utíkal po něm jako po zemi, už se to naučil.
Čičík měl skvělou a velmi přítulnou povahu. Rád se mazlil, neustále předl a nebál se ani cizích lidí. Byl až moc důvěřivý. Kdokoliv k nám přišel, měl ho na klíně a mazlil se s ním.
Jednou jsem musel jít přes velmi frekventovanou silnici něco zařizovat. Kocourek se, jako obvykle, vydal za mnou. Vůbec nedbal na přijíždějící auto, takže jsem se musel vrátit a vzít ho na ruku. Doufali jsme doma, že se naučí, stejně jako jeho starší kamarád, auta na silnici respektovat.
Marně. Přišlo jaro, přišlo teplo a náš Čičík trávil venku celé dny. Domů se chodil jen najíst a chvilku si odpočinout, a také na noc, do pelíšku. Jeho starší kamarád, se kterým utvořili nerozlučnou dvojku, začal běhat za kočkami. Čičík asi běhal s ním.
Až jednou nepřišel večer domů, chodil se najíst přibližně ve stejnou dobu. Mysleli jsme, že se někam zatoulal s kamarádem. Ale nepřišel ani večer následující. A my se začali ptát sousedů.
A dozvěděli jsme se krutou skutečnost. Jeden ze sousedů, který ho samozřejmě znal, ho viděl přejetého na osudné silnici. Nedožil se ani roku.
Osud, krutý osud, který našeho kocourka doprovázel od narození, mu na světě nedopřál delšího času.
Kocourka už tedy nemáme a je nám po něm strašlivě smutno. Zbyly nám po něm jenom fotografie a vzpomínky. Dalšího už nechceme, silnice poblíž domu je opravdu velmi frekventovaná a nechceme se dožít další bolesti.
Ale máme přece jen něco. Jeho černočerný kamarád, jmenuje se Bertík, se k nám naučil každé ráno chodit na nějaký ten pamlsek. Zpočátku na sebe nenechal ani sáhnout, teď se už tře kolem nohou, mazlí se a nádherně přede. Jenom mazlit se v náručí nechce. Inu má jinou povahu.
Pokaždé, když vyskočí na parapet okna v kuchyni a dožaduje se něčeho dobrého, vzpomeneme si na našeho Čičíka. Snad mu je tam nahoře, v kočičím nebi, dobře.
