Říká se, že vítězové vždy píší dějiny. Je to pravda. V posledních letech se často píše o zvěrstvech, které Češi páchali při odsunu na bezbranných Němcích. Neustále se zpochybňují Benešovy dekrety, na jejichž principu byli Němci odsunováni, aniž by se psalo o tom, že Beneš jednal na základě Postupimské dohody vítězných mocností.
Na oslavu jedněch narozenin přijela i stará paní. Je jí přes osmdesát let, narodila se nedaleko Lidic v Makotřasech a o lidické tragédii vyprávěla vše, co jí i po všech těch letech utkvělo v paměti. Otřesné vzpomínky jí natolik vzrušily, že nevydržela sedět a při vyprávění musela stát.
„Už večer jsem viděla, jak kolem nás jezdí auta plná německých vojáků a míří k nedalekým Lidicím. Později jsem i s rodiči šla za vesnici a viděli jsme, že z Lidic se auta vracejí plné věcí. Kdopak se tak pozdě večer ještě stěhuje, říkali jsme si, když kolem nás projíždělo nákladní auto plné peřin a různých věcí z domu. To jsme ještě nikdo netušil, co se v Lidicích chystá. Viděla jsem i naše četníky, kteří se ke vsi sjíždějí a spolu s Němci ji obestupují. Byla jsem malá holka, ale tušila jsem, že se chystá něco ošklivého a nemohla jsem usnout, stejně jako rodiče. Pak se objevil kouř.“
A stará paní vyprávěla dál, jak se dozvěděli, že se kolem půlnoci vracelo několik lidických mužů z práce a čeští četníci je varovali, aby do vesnice nechodili, že se tam chystá něco zlého. „Musíme, máme tam rodiny,“ řekli prý a šli dále. I oni pak skončili u zdi Horákova statku. Ukazovala i staré školní fotografie: „Vidíte? Tenhle kluk byl moc hodný, chodil se mnou do třídy a i když mu nebylo patnáct, zastřelili ho. A tady ten se někde ztratil, jestli ho odvezli do koncentráku a tam zemřel nevím, ale už jsem ho nikdy neviděla, stejně jako všechny děti z Lidic, které se mnou chodily do školy, ty jsem taky už nikdy neviděla.“
Vzpomínky staré paní, svědkyně lidické tragédie a německého zvěrstva, pokračovaly.
„Víte, oni ti Němci nebyli všichni zlí. Pamatuji si, že když se Lidice zapálily a bouraly, přijeli kluci z Hitlerjugend a sbírali zapomenuté věci. A byl tam jeden kluk co našel na poli malou dětskou ručičku. Jenom tu, a pak se zastřelil. I to jsem slyšela, ale to nebyl Němec, byl to prý Rakušák“
Když bylo po všem a Němci vypálené Lidice opustili, šla se i s ostatními z Makotřas na místo, kde předtím stála hezká vesnice, podívat. „Nikdy na tu hrůzu, která se tam stala, nezapomenu, i kdybych tady byla do stovky,“ říkala. Chtěla by se prý jít podívat na film o Lidicích, který se nyní promítá v kinech, aby viděla, jestli se bude shodovat s jejími vzpomínkami.
„Lidice byla bohatá vesnice a měli pěkný hřbitov s krásnými hrobkami a velkými kamennými náhrobky. A jsem viděla, jak ty kameny z hřbitova Němci odvážejí a prý s nimi někde dláždili silnice.“
Té staré paní si nesmírně vážím. Pro to, že i přes otřesné zážitky neztratila soudnost a dokázala politovat i mladého Rakušana, který přece patřil k německé armádě. Není v ní nenávist k Němcům, jenom k těm, kteří z nich v době války udělali zvířata. A je mi moc líto, že dnešní doba opět zkresluje historii, stejně tak, jako doba před dvaadvaceti lety. Že se píše o zvěrstvech při odsunu Němců, ale už se nepíše o tom, kolik stovek tisíc českých nevinných lidí měli na svědomí. Nepíše se o tom, že jsme to nebyli my, kdož rozpoutal válku, nebyli jsme to my, kdož zavíral lidi do koncentráků a posílal je do plynu, tak jak se to stalo lidickým dětem, které nebyly vhodné na převýchovu.
Od jiného starého člověka, svědka zastřelení odsunovaného Němce, jsem se dozvěděl, že jeho vinou, udáním na gestapu, přišlo o život všech šest členů jedné rodiny jenom proto, že mu manželka jednoho ze sousedů nechtěla být po vůli, jemu übermensch. Přežil tehdy, čirou náhodou, bratr manžela oné paní, a ten ve dnech květnového povstání šel a tohoto nadčlověka, prý velmi zlého, na místě zastřelil. Může se mu někdo divit? Já tedy ne. Bohužel ten starý pán už nežije, takže se podrobnosti nedozvím.
Neumíme si představit, ani já ne, narodil jsem se až po vítězném únoru, co všechno museli lidé od německých přistěhovalců za okupace snášet, takže se různým zvěrstvům na nich nemůžeme divit. Jistě, bylo mnoho lidí, kteří zahynuli tehdy jenom proto, že byli Němci a nikdy nikomu neublížili, ale stále mějme na paměti, že byli v naší zemi, nikdo je nezval a nikdo je tady nechtěl.
Historie by se neměla překrucovat, ani z jedné, ale ani ze druhé strany, a to se v současné době velmi často děje.
Národ, který ztratí svou historii, bude nucen si ji prožít znovu!
