Na Jana Husa se kydá hnůj

Jan Hus se narodil v roce 1371 v Husinci, přesné datum známo není a zemřel na hranici 6. července 1415 před branami města Kostnice, na místě, kde se zahrabávali do země uhynulí koně. Jeho popel byl vysypán do Rýna, aby po jednom z největších Čechů a vlastenců nezbyla žádná památka.

Jeho odkazu se ujal Jeroným Pražský, ale rok po jeho smrti skončil v plamenech autodafé (očistný plamen, který měl očistit duši kacířů) i on.

Každá doba, každý režim má své hrdiny a obdivovance. Hus kázal proti nenasytnosti církve a prelátů, proti bezuzdnému vydírání prostých lidí, a proto byl obdivován minulým režimem jenom proto, že kázal proti kléru, většinou německému, proti panstvu též povětšinou německého původu. Po Husově smrti se v plné míře projevila touha po spravedlnosti u prostých lidí – vzniklo husitské hnutí. Později bylo postaveno opevněné husitské město Tábor a v něm, podle Aloise Jiráska, největšího propagátora české svobodomyslnosti a svébytnosti, přišedší vkládali svůj veškerý majetek do velkých kádí. Podle komunistického režimu bylo proto husitství chápáno jako předchůdce myšlení Marxe a Engelse, jakýsi středověký komunismus, kde lidé peníze nepotřebovali a vše potřebné dostali od města. 

Po roce 89 nastal masivní odklon od Husova mýtu. Mnozí historikové, politici a především tisk, ovládaný německými majiteli, začali jeho odkaz demytizovat a stavět Husa do naprosto odlišného světla. Dokonce se psalo, že Jan Hus byl duševně nemocný člověk, kterému naprosto chyběl pud sebezáchovy. Jinak by prý musel odvolat své učení a zachránit si život. Podle historických pramenů by mu však stejně hrozilo doživotní vězení v okovech a strašlivém utrpení. Zpochybňuje se jeho obrana prostých, tudíž chudých, lidí a jeho učení se přičítá vznik husitských válek, při kterých se hordy zfanatizovaných chuďasů uchýlili k loupežím, vraždám a ničení církevních staveb i majetku. Husité jsou označováni za lapky a loupežníky, kterým nešlo o nic jiného nežli o vyrabování co největšího počtu panských sídel, klášterů a kostelů. Tak o nich kdysi hovořil katolický kněz Halík. 

Pro mne je však odkaz Jana Husa jedním z největších odkazů v historii českého národa vůbec. Nejen proto, že nebýt Husa snad do dneška bychom používali spřežky jako Poláci, ale především proto, že pozvedl svůj hlas na obranu českého národa, na obranu prostých lidí a jejich práva na lepší život. 

Každý rok se 6. července, ale nejen v tento den, hluboce skláním před odkazem Mistra Jana Husa, před jeho vírou v pravdu a v právo svou pravdu svobodně pronášet. Skláním se před jeho odvahou a trvání na svých názorech proti všem, skláním se před tím, že ze své pravdy neslevil ani o píď. A za svou pravdu a lásku k českému národu zemřel krutou smrtí. Zemřel, protože doslova dodržoval učení Ježíše Krista, tak jak původně vzniklo, zemřel, protože se nehodil katolické církvi kvůli hlásání pravdy o její nenasytnosti, ohlupování lidí, okrádání a povyšování se nad ostatní. Zemřel, neboť byl pro katolickou církev úhlavním nepřítelem hlásajícím pravdu o pozměňování původního Písma svatého. 

Jana Husa považuji, spolu s Janem Ámosem Komenským, za největšího Čecha. A žádný novinář, pracující v německém žoldu, ani žádný z politiků, o nichž platí bezmála totéž, mě od mého názoru neodvrátí. 

Jan Hus nebyl nikdy rehabilitován, natož kanonizován. I to svědčí o dnešní době!