Můj nejlepší Silvestr

Nemám rád veselí na povel. Nemám rád ani povinné pití. Proto se silvestrovského veselí nikdy moc nezúčastňuji. Jenomže v životě se přihodí tak neuvěřitelné věci, že člověk pozapomene na svá předsevzetí.

Stalo se to koncem roku 1988 a bylo 30. prosince. Nečekaně a překvapivě ke mně dorazilo pár kamarádů. Přinesli sebou nějaké pití, kytary a další nástroje a že prý jdou proto, aby si udělali generálku na toho pravého Silvestra a jestli by nám nevadilo, kdybychom se s mou tehdejší ženou přidali.

Zábava se brzy pořádně rozjela, zpívali jsme písničky z ranného mládí a z našich společných hospodských zpívánek, jak jsme tomu tehdy říkali. Brzy pití došlo. Žádný problém, složili jsme se a skočili do nedaleké hospody a nějaké červené i lahvičku Myslivce dokoupili a pokračovali v zábavě.

Do té naší někdejší partičky patřil i jeden kamarád, který kam přišel, tam se ostatní váleli smíchem. A Zdeněk to rozjel i teď. Sousedé asi museli mít velikou radost, byť se večírek konal v rodinném domě, okna byla otevřená, protože když v místností všichni kouří, větrat se prostě musí.

A pak, to už bylo kolem desáté večer, někoho napadlo, že zajdeme do hospody a budeme pokračovat tam. Stalo se. V hospodě bylo už jen pár štamgastů, ale jakmile muzikanti spustili, byl tam dokonce jeden, který kytary doprovázel kromě basy a harmoniky, na trumpetu, začali se do sálu trousit další a další lidičky. Kolem půlnoci byl sál plný a zábava byla opravdu skvělá.

Nikdo se nehádal, mezi manželskými páry vládla pohoda a žádné vády a hádky, prostě jsme se všichni náramně bavili. Hospodský, starší pán, byl skvělý. „Pánové a dámy,“ prohlásil o půlnoci, kdy obvykle zavíral, „dokud bude akumulace, hospoda se zavírat nebude.“

A my jsme akumulovali. Dokonce manželka hostinského udělala narychlo bramborový salát a usmažila řízky. Byl toho kopec, ale osazenstvo je všechny spocívalo tak rychle, že se musely přidělat ještě chlebové smaženky s cibulí.

Co vám mám povídat, jistě to znáte všichni. Nádherný večer se protáhl a hospoda se zavírala až po osmé hodině ranní právě na Silvestra. Měli jsme toho všichni dost, i když já moc nepil, vůbec piju velice střídmě, a tak jsem dvěma kamarádům, kteří bydleli dost daleko navrhl, aby se vyspali u nás.

Vzbudili nás až dcery, kolem poledne to bylo, že už mají hlad. Dali jsme jim najíst a my si léčili žaludky kbelíkem česnečky. Pak ještě nějaká ta kávička a kolem třetí hodiny silvestrovského odpoledne jsem se nabídl, že ony dva kamarády hodím domů autem.

Stalo se. Jenomže už při cestě k jejich obydlím se mi začaly kroutit vnitřnosti. Jeden z kamarádů vypadl z auta rychle, druhý se, ještě před tím, nežli za sebou zavře vrátka jeho domu, chtěl vybavovat a vzpomínal na jednotlivé příhody z předešlého večera.

Kroucení vnitřností se změnilo v křeče. Začalo to být povážlivé. Neuctivě, lze říci, že neurvale, jsem od kamaráda doslova utekl, skočil do auta a s hvízdajícími gumami, pokud to vůbec u škodovky stovky šlo, jsem vypálil k domovu.

Stalo se to ještě v době, kdy se v Česku tolik nekradlo a my jsme nikdy přes den vstupní dveře do domu nezamykali. Před dům jsem dorazil přímo v závodním tempu, smykem zastavil, vylétl z auta, vzal za kliku a – ono nic. Bylo zamčeno!

Jednou rukou jsem zmáčkl zvonek, druhou rukou bušil do dveří a přitom jsem řval, ať si žena pospíší. Situace již byla tragická. Pak jsem uslyšel pomalé kroky a štrachání, jak hledala klíče.

„Dělej, sakra, rychle,“ řval jsem na celé kolo. Ani to s ní nepohnulo. Dál si pomalu prohledával skobičku na klíče a přitom mi skrze zavřené dveře s klidem oznámila: „Co tak řveš, aby ses neposral.“

A já ji poslechl.

Od toho roku jsem už nikdy tak krásný, ale i tragický Silvestr nezažil.