Má žena, je opravdu velmi krásná. Není proto divu, že zamlada plnila titulní strany různých časopisů, fotil ji totiž věhlasný Taras Kusčinskyj. Byla jednou z jeho dvorních modelek. Léta jí sice přibývala, ale na její kráse nic neubírala. Nevím, jak se s matičkou přírodou domluvila, ale nějaká dohoda tam být určitě musí, každý jí hádá nejméně o deset let méně.
Zároveň je velmi úspěšná v podnikání, na co sáhne, to jí jde. Zkrátka ideální žena, mohlo by se říci. Jenomže ono je tam vždycky nějaké to jenomže. V jejím případě je to ohromná roztržitost, snad zapříčiněná její naprostou vytížeností. „Prosím tě, nevíš kde mám brýle? Před chvílí jsem je měla,“ zní velmi častá otázka právě ve chvíli, kdy mám nejvíce práce. „Za noťasem, Soničko, jako obvykle,“ zní má nejčastější odpověď. Naučil jsem se totiž za léta neustále sledovat, kam si co pokládá, takže by ze mne Pinkerton měl určitě radost. „Ztratili se mi klíče od auta, musela jsem si vzít náhradní, klientka už na mě čekala v salónu,“ zazněl zoufalý hlas v telefonu zrovna když jsem zpovídal jednoho známého politika. „Klid, až přijedu určitě se najdou,“ uklidňoval jsem ji a pokračoval v práci.
Byl jsem doma dříve nežli ona. Prohlédl jsem dům, podíval jsem se na všechna místa, kam si obvykle ve spěchu odkládá to či ono. Nikde nic. Začínal jsem být nervózní, na klíčích od vozu je totiž i dálkové ovládání vrat garáže, takže kdyby jí je někdo ukradl, lehce se mohl dostat do domu, protože z garáže se vchází rovnou do předsíně. „Sakra, to se mi nelíbí,“ pomyslel jsem si a šel jsem důkladně prohlédnout jednu z koupelen a především její toaletní skříňku. Ani tam nic nebylo. Zato jsem tam našel dávno oplakanou náušnici od Svárovského, tužku na linky „právě té nejlepší značky, kterou nic nemůže nahradit“ a dokonce bloček s telefonními čísly klientek, bez kterého „prostě nemůžu pracovat.“ Klíče od vozu nikde.
Pak přijela. „Já se z toho picnu, vždyť jsem ty klíče dala do kabelky přesně na stejné místo jako obvykle a najednou tam prostě nebyly,“ říkala zdrceně. Začínal jsem se nervovat i já. Před nějakým časem, to byl její fordík úplně nový, se přesně tatáž situace stala také. Klíče jsme tehdy nenašli a nové zabezpečení vozu stálo osm tisíc, fungl nové zámky, kódy, klíče, prostě všechno. Pak se ty původní klíčky od vozu našly v kalhotách, ve kterých pracuje na zahradě. Bohužel příliš pozdě.
„Prosím tě, udělej kafe, nebo to se mnou sekne,“ řekla tragickým hlasem a unaveně se po celodenním shonu posadila ke stolu. Když se při kávičce trochu uklidnila, začali jsme probírat každičký její krok předešlého večera, abychom podle holmesovských zásad přišli na to, kde by mohly klíče být. Na nic jsme nepřišli.
„Podej mi tu kabelku, podívám se tam raději sám,“ požádal jsem ji. Věděl jsem co mě čeká. Určitě každý ví, co všechno se do dámské kabelky vejde. Bloček na poznámky, malování, peněženka, zrcátko a tisíc dalších věcí. Klíče nikde. Docela rozezlen jsem kabelkou zatřásl. Ozval se nějaký zvuk. Zatřásl jsem kabelkou ještě jednou. Ozvalo se to znovu. Sáhl jsem na dno kabelky a prohmatal podšívku a ejhle, nahmatal jsem obrysy ztracených klíčků od vozu. Po chvíli jsem objevil i malý kousek rozpárané podšívky, kudy se ty mršky klíčky dostaly mezi dno kabelky a podšívku a začal jsem je dolovat ven. Nejdříve jsem vyndal tři propisky, potom ty nešťastné klíčky, krabičku tictac a nakonec prstýnek z pravou perlou z Guiney.
„Ani jsi mi neřekla, že postrádáš prstýnek,“ řekl jsem už klidně. „Jak dlouho ho nemáš?“„Asi týden, ale doufala jsem, že ho najdu, tak jsem ti o tom ani neříkala,“ zněla odpověď. „To snad není možné, tu kabelku mám chvilku, je to známá značka, jak to, že nic nevydrží?“ Rozčilovala se nakonec, a pak šla do skříně vzít si starou kabelku, která sice nebyla od tak věhlasné značky, zato její podšívka byla mnohem pevnější.
Pak jsem dostal pusu a skvělou večeři, domácí klid byl opět nastolen. Jak říkám, mám skvělou, krásnou, pracovitou a úspěšnou ženu, jenom je obrovský zmatkář. Ale i přesto ji strašně miluji.
