Karle Kryle, už zase ryjem držkou v zemi!

Po roce 1968 se písně Karla Kryla staly symbolem odporu národa proti okupaci sovětskými vojsky a normalizačnímu řádění komunistických pohlavárů. Pašovaly se z Mnichova, rozmnožovaly se a staly se nedílnou součástí především mladých lidí při jejich setkáních či mejdanech.

Znal je skoro každý, mnozí nazpaměť a přes odpor režimu se po celou okupaci sovětskými hordami hrály a zpívaly i u táboráků. Pro tehdejší média však Karel Kryl neexistoval, tvrdá cenzura, jeden z atributů totality, fungovala perfektně.Cenzoři šli až tak daleko, že dokonce vyškrtávali z novinových článků i takové maličkosti, jakou byla zmínka o jedné likérce, která sice vyráběla skvělé pití s lidskou tváří, ale budovy byly oprýskané a celkový dojem z továrny byl velice omšelý a bezútěšný. Pak přišel listopad a krátce po něm se Karel Kryl objevil v Praze a vyprodával jeden koncert za druhým, zpíval a dav se kýval se zapálenými zapalovači do rytmu. To, že zpíval s ním, bylo samozřejmostí, všichni jeho písně přece znali. Televize jeho koncerty přenášela buď celé nebo z nich pořizovala záznamy, natáčela s ním jeden rozhovor za druhým a Kryl byl šťastný. Konečně se mohl vrátit do milované země, kterou již nepoutaly rudé okovy. Byla to, nejen pro něj, ale pro většinu národa, krásná doba. Doba pocitu znovunabyté svobody, doba opilá štěstím z pádu nenáviděného režimu, doba euforie a velikého očekávání.

A čas plynul. Žádnému komunistickému papaláši, mnozí z nich měli na rukou i krev nevinných obětí, například Grebeníček, se vůbec nic nestalo. Prokurátor Vaš, který tak plamennou, bolševismem prosáklou, závěrečnou řečí poslal Miladu Horákovou na šibenici si i nadále užíval svého vysokého důchodu a nestalo se nic ani autorovi pendrekového zákona Čalfovi. Ten se naopak stal dokonce premiérem a blízkým přítelem prezidenta Havla. V nejvyšších státních funkcích vystřídali idealisty tak zvaní pragmatici a šrouby se začaly utahovat, opět začalo vládnout „veličenstvo kat“. Tentokrát nikoliv jenom mocí politickou, ale především ekonomickou a za pomoci různých mafií, které pronikly do nejvyšších pater politiky.

Střízlivěl, podobně jako většina lidí v tomto státě, i Karel Kryl. A najednou začal zpívat docela jiné písně. Jenomže už bez televizních kamer. Jednou jedinkrát natočila Česká televize s Krylem medailon, ve kterém vyjadřoval své velké zklamání nad vývojem u nás. Pořad se vysílal jednou, pak už ne, alespoň já ho již nikdy neviděl, i když jsem se moc snažil.  Řekl v něm totiž, že se chystá opět do druhé emigrace do svobodné země, že se vrátí do Mnichova. A opravdu tam odjel a krátce na to zemřel údajně na infarkt. Pro mne je jeho smrt dodnes velice záhadná. Na jeho pohřbu chyběl i ten, který se zpočátku tolik pyšnil jeho přátelstvím – Václav Havel.

A dnes? Občas v rádiu zaslechneme jeho hlas a jeho zhudebněné básně, plné angažovanosti, ale jenom ty, které zpíval před rokem 89. Z jeho tvorby, především kolem roku devadesát čtyři se nehraje nic, ani jediná. Kolik z lidí dnes zná jeho píseň Demokracie, kde zpívá, že zaujímáme postoje místo abychom stáli? Jenom ten, kdo si ji vyhledal na webu, jinak nikdo. Jeho písně zase nejdou vládnoucí šlechtě pod vousy, už zase jim vadí, protože v nich zpívá pravdu. Pravdu o tom, že ti, kteří nás v minulosti týrali, nás dnes vyhazují z práce. A už tady zase máme cenzuru. Zase jsme si všichni rovni, jen někteří jsou si rovnější, zase nám vládnou ti, za nimiž jsou ohromné podvody a dokonce i krev a zase jsou mezi námi takoví, kteří jim ještě tleskají. Stejně jako v minulosti se na nás mocní dívají ze sedadel limuzín, okének vrtulníků a ze skleněného hradu. Už jsme opět informováni o pouze tom, že se vše koná jen pro naše dobro a přitom všichni víme, že se na nás, na lidi této země, zvysoka kašle. A my, jako stádo ovcí, je ještě volíme. A čehože byla cenzura atributem? Přece totality!

Karle Kryle tam nahoře, byl jsi pro mnoho z nás symbolem odporu proti totalitě, tvrdil jsi, že z nás byli děláni volové. A já ti musím dát, stejně jako tehdy, za pravdu. Už se zase tvoje písně nesmějí hrát. Jsi opět na indexu. Už zase ryjem držkou v zemi!