Četl jsem nedávno zprávu, že v Číně byl usvědčen jeden z ministrů jejich vlády z korupce a okrádání státu. Dopoledne byl zatčen, odpoledne souzen a večer ho postavili ke zdi a zastřelili. Nakradený majetek pak sebrali všem jeho příbuzným, na které ho napsal. Tolik Čína.
Dostala se ke mně informace o způsobu podnikání jednoho českého podnikatele. A byla to informace doslova šokující. Posuďte sami. Tento podnikatel si pronajal od majitelů obchod na rušné ulici v Praze. Nájemné bylo stanoveno na třiadvacet tisíc korun za měsíc a tři tisíce záloh na energie. Stalo se to před šesti lety.
A teď to přijde. Tento „také podnikatel“ využil propouštění prodavaček z jiného obchodu a nabídl jim práci. Přijaly! Ale ouha, nebyly normálně zaměstnány, „také podnikatel“ s nimi sepsal jakousi dohodu o spolupráci, neboť dle nájemní smlouvy nesměl prostory dále podnajímat třetímu subjektu.
Podle této dohody o spolupráci nařídil prodavačkám, aby se o chod obchodu staraly naprosto samy. Zároveň jim nařídil, že musejí brát zboží, a samozřejmě ho samy platit, od jím určených dodavatelů, i když byli dražší nežli konkurence. A hlavně, prodavačky musely „také podnikateli“ platit měsíčně šedesát tisíc. Ne, nespletl jsem se, skutečně šedesát tisíc korun, a to tak, že „podnikatelova manželka si týdně pro peníze přijížděla a od prodavaček je vybírala.
„Také podnikatel“ nechtěl prodavačky normálně zaměstnat, aby za ně nemusel odvádět zdravotní a sociální pojištění, raději s nimi měsíc co měsíc sepisoval opakovaně Dohodu o provedení práce. Za to se pojistné platit nemusí. Má to však háček, podle platných zákonů smí takováto dohoda být uzavřena pouze tehdy, nepřesáhne-li počet odpracovaných hodin za rok tři sta. Obě prodavačky, aby se vůbec uživily, mají otevřeno 56 hodin týdně. Spočítejte si sami, kolik hodin za rok odpracují.
Když se bránily s tím, že jim po zaplacení šedesáti tisíc měsíčně, zbývá jen pár korun, vyhrožoval jim, že když nebudou platit, obchod zavře a prodá ho Vietnamcům. Prodavačky nevěděly, že na to nemá právo, neboť prostory mu nepatří, tak platily.
Krásný kšeft, což? „Také podnikatel“ dostával po celých šest let šedesát tisíc měsíčně a za nájem a energie platil majiteli obchodního domu pouze šestadvacet tisíc. Třicet čtyři tisíce mu zbývaly. Bez práce, bez starostí a v rozporu se zákony. Pochybuji, že by z nich po celá léta státu zaplatil korunu ze zisku.
Procházelo mu to, protože tam, kde není žalobce, není ani soudce. Jedna z prodavaček se na mne obrátila s tím, že již nejsou schopny tolik peněz vydělat, lidé méně utrácejí. Až se mi zježily chlupy na těle, jakou jsem dostal zlost a rozhodl jsem se, že se prodavačkám pokusím pomoci od tohoto vyděrače. Snad to dopadne dobře.
Za více než dvě desetiletí se slovo podnikatel stalo téměř nadávkou. Je možné se divit? Stačí jen zabrousit na internet, kde se to podobnými „podnikateli“ jenom hemží. A co teprve naši miliardáři? Ti získali majetky poctivou prací a podnikáním? Pochybuji. Vždyť už Victor Hugo prohlásil: „Za každým velkým majetkem je nutno hledat zločin“
Pokud všichni naši velcí podnikatelé získali majetky podobným způsobem jako onen „také podnikatel“, o kterém je řeč, není se co divit, že stát je tam, kde je. A to i přes ožebračování národa chemikem ve funkci ministra financí, Kalouskem.
A abych nezapomněl, onen „také podnikatel“ má po Praze obchodů více. Mám chuť věřit tomu, že v nich podniká podobně, jako v tomto popisovaném případu. Po dohodě s majiteli obchodního domu na něj hodlám podat několik trestních oznámení a uvidíme, jak se k nim naše téměř nečinná policie a soudy postaví. Vždyť nejde o Ratha, ale jen o jednoho malého podvodníka.
